RECENZE: Ondřej Brzobohatý dal svému symfonickému snu styl

Část písniček na albu si svou náladou od první chvíle říkala o posun v aranžích směrem k symfonickému tvaru. Však o tom prý Brzobohatý snil, a loni se rozhodl svůj nápad uskutečnit. Zranění mu nedovolilo absolvovat takto pojaté koncertní turné na podzim, a tak se na ně vydal nyní, na sklonku zimy.

Ku pomoci přizval symfonický Epoque Orchestra i svou kapelu, aranže vlastních skladeb připravil společně s japonským dirigentem Chucheiem Iwasakim a dalšími, dvouhodinový program doplnil oblíbenými evergreeny a coby hosty na pódium přizval zpěváka Václava Noida Bártu a Petera Cmorika (znenadání se na něm objevili i Jiří Lábus a dětský zpěvák Filip Jedlička).

V pražském Hudebním divadle Karlín vystoupili všichni v úterý dvakrát, tak velký zájem o koncert byl (druhý museli přidat i v Brně a Ostravě). Na tom prvním, zde hodnoceném, připravili divákům opravdu velkorysý zážitek.

Brzobohatý je plodný hudební skladatel, zručný aranžér, obstojný zpěvák a dobrý bavič. To je výbava, o kterou se při pražském vystoupení na Symphonic Tour 2016 opřel. Do programu předně zařadil pro společnou prezentaci se symfonickým orchestrem přichystané vlastní skladby, pilíř večera. Nové aranže písním většinou slušely, zvláště podařené byly „nervní“ pasáže smyčců i celkové napětí v písničce Věštkyně, která patřila k nejlepším položkám koncertu.

Vkus a cit prokázal Brzobohatý při výběru dalších skladeb. Sahal do hudební historie a potěšil i směskou melodií z amerických televizních seriálů, na pódiu tak výrazné, až se dostavil pocit, že tenhle okamžik ukradne Brzobohatému záměr předvést především kouzlo svých písniček. To se ale nestalo, stejně tak ne v okamžiku, kdy se na pódiu tančilo tango, či svou skladbu zpíval Václav Noid Bárta a písničku z muzikálu Jesus Christ Superstar dobře prezentoval Peter Cmorik, který bude v ostravském nastudování klasického díla zpívat a hrát roli Ježíše.

Brzobohatý neopanoval celý večer ani tak kvůli svému zpěvu. V tom je sice spolehlivý, ale výrazově přece jenom trochu obyčejný, bez čitelného charismatu v barvě hlasu. Kontroloval jej nicméně velmi přívětivým vyprávěním mezi písněmi, smyslem pro humor, hereckými vsuvkami a občasným vtipkováním na adresu japonského dirigenta.

Proto ty dvě hodiny neměly slabý okamžik a patřily k vskutku zdařilým uměleckým zážitkům. Tenhle program stojí za to vidět a hlavně slyšet.