RECENZE: Odhalení Jana Saudka

V prostoru galerie to vypadá, jako by kdosi našel na půdě kufr Saudkových fotografií a provizorně je rozvěsil v otevřeném krovu kolem trámoví. Saudek na nich dokáže vystihnout zvláštní atmosféru prchavosti okamžiku, pomíjivosti zlatých časů, a současně nabízí dráždivou erotičnost i hluboký cit věčně mladého jinocha, jak by řekla Sára Saudková.

Je to svět umělecké dekadence, která má kořeny až někde v umění kolem roku 1900. Její odkaz Saudek záměrně oživuje a stále má co nabídnout. Jednoduché oprýskané pozadí, divadelně působící rekvizity a pak sama figura, vždy živá, zasněná, zajímavá a okouzlující. Kdo někdy zkoušel fotografovat, ví, jak nesmírným kouzlem je Saudek obdařen a že jeho fotografie mají nevšední poetiku.

Výstava má provokativní název Odhalení, ale Saudek se na ní společně s modelkami obnažuje jen na videu. Většinou ve všem promyšleně sází na jistotu. V Malostranské besedě není žádný experiment. Drtivou většinu fotografií divák už zná, přičemž je pokaždé milé se s nimi znovu setkat. Jako byste potkali dávné přátele. Motivy se opakují, ale kdo z fotografů se takhle dokáže kouknout ženské pod sukni? Svléknout či odhalit ji nejen ze šatů? Auguste Rodin kdysi říkával, že sochař používá lidské tělo jako básník verše. Tato pravda platí i pro Saudka. Někteří fotí akty kvůli kráse ženského těla, on používá modelky i značně nefotogenické a divákům je ve finále nabídne nádherné.

Vždy je tam něco navíc. I když postava nic nedělá, tušíme z jejího výrazu skrytý příběh. Saudek to dokonale využil, a tak na výstavě složil z textů a fotografií jakýsi osobní komiks. Je to moc zajímavé čtení a řada krásných myšlenek a vyznání.

Vedle fotografií je divák konfrontován i s jeho obrazy. Leckdo by řekl, že to jsou kýče. Nejsou. Kýč může být při vší podbízivosti občas i laskavý a přitažlivý, ale Saudkovy ručně malované výtvory jsou pokleslé, prostě výtvarně hloupé.

I slavný český fotograf ženských aktů František Drtikol kdysi zkoušel malovat, a také mu to moc nešlo. Rozhodně ale nevznikly takové omalovánky, jaké podle svých fotografií vyrábí Saudek, a malířsky nešlo o tak výtvarně impotentní obrazy, jaké najdeme v podkroví Malostranské besedy.

Saudek to celé vždy shodí slovy, že prostě maluje zboží pro kupce. Chceš mít zaručeně originál a máš pocit, že to fotografie nemůže být? Tak si kup obraz ručně malovaný na plátně.

A Saudek dobře ví, už od dob socialismu, že pracháčů bez vkusu je u nás požehnaně. Možná by měl mít své obrazy schované jen pro své obchodní štamgasty. Třeba by to byl i dobrý reklamní tah, kdyby je držel pod pokličkou.

Takže jediné zjištění, které výstava v Malostranské besedě nabízí, je, že Jan Saudek je proslulý fotograf a současně nedělní malíř. Odhalení to ale vlastně žádné není.