RECENZE: Objal mě Petr Lébl. A byl to intenzivní zážitek

Pohybově-obrazový experiment vychází z dosud nezveřejněných deníkových zápisků vzývaného divadelního režiséra Petra Lébla. Ty si psal v posledním roce svého života, kdy „čas začal být rozmazaným ptákem“, než v roce 1999 spáchal ve svých 34 letech sebevraždu. Oběsil se na provazech Divadla Na zábradlí, kde působil jako umělecký šéf.

Lébl současné nejmladší generaci mimo divadelní a kulturní provoz nejspíš mnoho neřekne, přesto je dodnes jeho jméno skloňováno ve spojitosti s jedinečným režijním pohledem a vůbec výjimečným uměleckým naturelem, k němuž se vztahuje nejeden současný tvůrce. A Daniela Špinar není výjimkou. I ona, ještě jako režisér Daniel Špinar, student DAMU a později vedoucí činohry Národního divadla, čerpá z Léblovy filozofie.

Pro novou inscenaci není Léblovo jméno až tak podstatné, protože vypráví univerzální příběh člověka duševně strádajícího, chyceného do citové pasti a roky vrávorajícího v toxickém vztahu. Ikona devadesátých let tu funguje jako chytlavá nálepka, jako odrazový můstek do hlubin jedné láskou zkoušené a životem zkroušené duše.

Scéna je vystavěna jednoduše. Tři herci, gauč, reflektory a žlutočernou páskou obehnaný prostor, který vypadá jako ring, v němž bojují ega, nebo místo činu, kde se možná odehrál krutý zločin. Mezi páskami se ty tři postavy, herečka, divadelní technik a režisér, snaží vedle sebe nějak (pře)žít. Jejich hlasy se mění. Mluví o jakémsi R. A., do něhož se Lébl bezhlavě zamiloval. Martýrium trvalo šest let, během nichž se z oslavovaného muže postupně stal „rozkladatel“ všeho, co Lébl miloval.

„Tak co, šéfe? Jak to jde, fenoméne? Zamilováváš se snadno?“ ptá se Léblova oblíbená herečka, která mu jako „Anděl“ vstoupí do intimity zcela radikálním způsobem. Lébl se zamilovával snadno. Touha ho spalovala.

Chvíli sledujeme skutečné figury, jindy posměšné hlasy v režisérově hlavě. Nad nimi visí rozměrné plátno, na němž běží zápisky nebo velmi chytře zvolené záběry rozvíjející to, co se děje na place. Diváci například čtou: „Jsem červem v nějakém mase. Marně se snažím prokousat ven.“ Velmi záhy se ukáže další vrstva vyprávěného, když do děje vstoupí režisérův hlas. Světla v hledišti se rozsvítí a diváci v přímém přenosu sledují tvůrčí proces. Zpočátku matoucí vpád zvenčí se ukáže jako vítané odlehčení jindy hutného příběhu.

Hereckému tandemu Anna Kameníková a Jáchym Sůra se podařilo navodit atmosféru zmaru a rozkladu znamenitě. Obětí jejich rádoby přátelského objetí byla tanečnice Tereza Ondrová, která svým projevem dokázala parádně ztělesnit vše řečené i nevyslovené.

„Je mi zle. Nevzpomínejte na mě ve zlém,“ visí nápis nad závěrečnou scénou, kdy pozornému pozorovateli neunikne jeden docela podstatný detail. Padnou zábrany, pásky jsou přestřiženy, stavidla povolila. Přichází vizuálně intenzivní závěr. Petr Lébl ještě před tím, než se propadne do temnoty, chvíli letí vábivému světlu vstříc.