RECENZE: O tmavomodrém světě Jaroslava Ježka

Inscenace Ježek Městských divadel pražských zachycuje především léta jeho americké emigrace.

Po zákazu hry Hlavou proti Mihuli a odebráním licence Osvobozenému divadlu odjíždějí Ježek, Voskovec a Werich na poslední chvíli za oceán. Sice do bezpečí, ale se ztrátou všech dosud vydobytých hodnot a bez možnosti práce i uměleckého uplatnění.

Inscenace režiséra Michala Dočekala formou revue s živým orchestrem je rozkročena mezi snahou sdělit fakta a touhou diváky pobavit. Scénář Simony Petrů sleduje až příliš mnoho témat: rozdílnost v pojetí humoru Voskovce (Aleš Bílík) a Wericha (Tomáš Havlínek), jejich touhu dobýt Ameriku, americkou nechuť vstoupit do války v postavě letce Lindbergha (Tomáš Pavelka), holocaust na osudu Karla Ančerla (Hanuš Bor) a další.

Celek se tak rozpadá do množství více či méně vtipných klipů postrádajících jednoticí svorník. Herci v čele s Radkem Melšou v titulní roli podávají dobré výkony, ale Ježkův příběh se v této poněkud urputně zábavné mozaice téměř vytrácí.

Tmavomodrý Ježek ProART Company se naopak na osud skladatele plně koncentruje. Na stísněné ploše podkroví Werichovy vily rozehrává Martin Dvořák tanečně komorní revui, ale pohyb je tu plně podřízen tématu a nápaditá choreografie emotivně doslovuje situace.

Ondřej Kolín Ježka nehraje, ale je jeho vtělením, divák s ním v intimním kontaktu sdílí všechny bolesti Ježkova dychtivě žitého času.

Má dar bezprostřední komunikace, navíc se výborně zapojuje i do náročných tanečních kreací. Martin Dvořák s Danielou Hanelovou se zase herecky uměřeně prezentují v řadě postav z Ježkova života. Během hodiny tak inscenace umožní hluboký ponor do Ježkovy osobnosti i hudby. A to i té vážné, o níž se mnoho neví.