RECENZE: O rodině, kde jsou si lidé vzdáleni jako kontinenty

Příběh české emigrantské rodiny, který se vrací až do sedmdesátých let minulého století, je orámován rozhovorem dcery Mileny s kamarádem psychiatrem a její cestou zpět do Ameriky, kde si má se starou matkou Janou naposledy promluvit.

Vyprávějí se tak dva příběhy. Ten Milenin a příběh matky, která byla kdysi okolnostmi nucena udělat něco, co může být interpretováno jako odvážné, ale také nefér. S manželem rozhodli za sebe i své děti, že budou žít v jiné zemi, aniž by o tom s nimi mluvili. Sdělovat plán emigrace nebylo za komunistické diktatury možné už z bezpečnostních důvodů. V případě velkých, téměř dospělých dětí to ale vždy byl problematický krok.

Milena a bratr Míša přijíždějí do Ameriky zcela nepřipraveni a setkávají se s přezíravým, až nepřátelským postojem amerických dětí, které se vytahují na cizince mluvící velmi špatnou angličtinou. Navíc moc nechápou tamní mentalitu.

V úvahových pasážích autorka rozvíjí myšlenky o tom, jak překvapivě málo se vzájemně chápou rodiče a děti, kteří by si měli být nejbližší. Jak si skutky a slova vykládáme úplně jinak a jak v sobě jeden člověk může skrývat nespočet tváří.

Ty myšlenky nejsou nové, autorka se inspirovala starověkou indickou filozofií (indologii dokonce studovala na americké univerzitě). Vychází z konceptu májá, který v Indii znamená iluzi, mámení či závoj znemožňující správné vidění světa. Milena zažívá cestou řadu mikrohistorek a v myšlenkách se objevují i její otec a bratr pracující jako archeolog v Ázerbájdžánu. Hlavním tématem prózy však zůstává vztah s matkou Janou.

Text působí jako pouť ke smíření s matkou i s celým světem. Nese stopy autorčina skutečného životního osudu, ale jednoduché autobiografické interpretace, byť svůdné, vedou často k omylům a vždy omezují bohatost významů uměleckého díla. Literatura není žádné úřední curriculum vitae.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Kniha: Potmě jsme se viděli lépe - Monika Zgustová