Článek
Na začátku tvůrci udělali důležité rozhodnutí, že nebudou napodobovat známé staré filmy z 60. let a nijak podlézat všeobecně oblíbené nostalgii. Inspirování světem Karla Maye se pokusili vytvořit vlastní autentický filmový příběh.
Nejenže příběh není stejný, ale také celková stylizace pokročila úplně jinam. Naivita a roztomilost typická pro starší zpracování do značné míry zmizela, nový Vinnetou je mimo jiné méně pro děti, než se čekalo. Nabízí o něco „ošklivější“ zobrazení života v době osidlování divokého západu, která měla s romantikou společného dost málo.
Postavy víc trpí, nepůsobí vesele a násilí je mnohem skutečnější než ve starých filmech, nový Vinnetou zkrátka víc „bolí“. Nejde přitom o jednoznačně akční film, i když si Vinnetou a Old Shatterhand občas zastřílí a přestřelky nevypadají vůbec špatně.
Nic pro nostalgiky
Co z romantiky zůstalo? Hezky nasnímaná příroda (opět se točilo v Chorvatsku) a působivé noční indiánské rituály, které jsme si ve starém Vinnetouovi moc neužili (režisér nelenil a najal i poradce ohledně kultury Apačů). I v tom lze vidět příklon k realismu.
Dojem nezkazili ani slušní herci. Old Shatterhanda hraje Wotan Wilke Möhring, Vinnetoua neskutečně „namakaný“ vlasatý Albánec Nik Xhehilaj, který snad před natáčením zobal i nějaké zakázané „bobule“ na svaly. Každopádně není příliš věrohodné, že by skuteční indiáni byli kulturisté.
Nové zpracování celkově nevypadá levně. Jde o moderní western, za který se nikdo nemusí stydět, ale současně nemůže dosáhnout legendárnosti, a to z mnoha důvodů. Přichází do úplně jiné éry, než byla 60. léta, a neobsahuje nic revolučního. Není ani tak dobrý, ani tak špatný, aby na něj nešlo za týden zapomenout. A nostalgici ho nejspíše odmítnou, protože přináší pravdivější, méně romantický obraz Vinnetouova zanikajícího světa. Ve filmu dokonce zazní i slovo genocida, které události v Americe devatenáctého století docela vystihuje.