RECENZE: Nový Spielbergův film Obr Dobr je příliš učesaný

Tato vysoká očekávání se podařilo naplnit jen zčásti. Problém je už v samotném přístupu k literární látce.

Dětské knížky Roalda Dahla, mezi které patří kromě Obra Dobra třeba Karlík a továrna na čokoládu, Matylda, Fantastický pan Lišák nebo Jirkova zázračná medicína, vynikají tím, že se nevyhýbají zdánlivě nedětským tématům a prvkům – svět je vykreslován jako nespravedlivé, často kruté místo, v němž dospělí zneužívají svého vlivu a moci, a dětští hrdinové jsou pak jakýmisi rukojmími sobeckých přání svých opatrovatelů.

Hlavní postavy se však často dokážou od tohoto nezdravého systému emancipovat a v závěru na ně, po vyčerpávajícím zápase, čeká pokojná budoucnost s laskavou dospělou postavou, se kterou často vytvoří jakousi alternativní rodinu. Nejspíš i díky tomuto nesentimentálnímu přístupu se Dahlovi podařilo vydobýt si u dětských čtenářů takovou popularitu.

Tvůrci snímku Obr Dobr si pak z knižní předlohy sice vypůjčili dějový oblouk, ale mnoho typicky dahlovských prvků zjemnili a zahladili. To by v zásadě nevadilo, literární texty si v případě filmových adaptací zásahy žádají, ale v tomto případě vytvořili filmaři, nejspíš s vidinou oslovit co nejširší publikum, pohádku, která je „nedahlovsky“ mírná, konejšivá – a celkem snadno zapomenutelná.

Hlavní hrdinkou filmu je sirotek Sofie, která se dostane do říše obrů poté, co spatří obra Dobra. Ten nemůže dopustit, aby o něm mluvila před ostatními lidmi, čímž by ho mohla ohrozit, a tak ji bere s sebou do své země. Tu obývají lidožraví obři, kteří Dobra šikanují mimo jiné kvůli tomu, že je z nich nejmenší.

První polovina snímku se může jevit poněkud rozvlekle, protože příběh dlouho nepřináší žádné nové informace, a divákovi neznalému textu tak nemusí být jasné, co vlastně bude jádrem filmu. Na takovou výtku se dá snadno namítnout, že je pronášena z dospělého úhlu pohledu.

Jistě, nejlepším testem, zda snímek funguje, je sledovat ho s dětmi. To se autorce tohoto textu podařilo a všimla si, že první hodinu se dětské publikum často netrpělivě ošívá. Jako by se totiž tvůrci zamilovali do fantaskního světa, který se jim podařilo efektně přenést do obrazu, a chtěli v něm vytrvat co nejdéle. Jenže od dob, kdy Steven Spielberg oslňoval diváky triky v prvním Jurském parku, uplynulo už třiadvacet let a zdá se, že„jen“ komentovaná prohlídka působivého fikčního filmového světa nestačí.

Druhá polovina snímku, kdy se Sofie a obr Dobr vydávají do lidského světa pro pomoc, a to hned k britské královně, nabírá spád, je nápaditá a často vtipná. Podle ohlasů se zdá, že mnoho recenzentů ne zcela docenilo sekvenci s prděním, kdy panovnici, komorníkům a vojenským generálům nesedne nápoj, který jim Dobr nabídne. Tady je ale nutné říct, že se na tomto místě filmu děti v kinosále smály na celé kolo.

Přes tyto fungující sekvence se na konci divák jen těžko ubrání pocitu, že cesta, kterou s hrdiny urazil, byla podivně mělká, a dokonce neuspokojivá. Emoce se tu snaží rozdmýchávat především návodná hudba Johna Williamse, jehož rukopis lze sice vždy bezpečně poznat, ale to není pokaždé nutně výhoda.

Co se týče zasazení filmu do kontextu úspěšných filmů pro děti z posledních let, tak se jistě jedná o hravý a vizuálně působivý kousek, který se přesto jeví jako promarněná šance. Z Dahlova sympaticky podvratného přístupu, který je vzácný nejen v tvorbě pro malé publikum, zůstalo jen velmi málo. Výsledkem je milý, vychovaný a učesaný snímek, jenž měl potenciál stát se sice nesnesitelným, ale těžko odolatelným spratkem, kterého člověk nemůže dostat z hlavy.