Článek
Sami ho označují za završení volné trilogie (Kawasakiho růže, Nevinnost, Líbánky) o odpovědnosti, o tom, že vlastní minulost člověka vždycky dožene, a také o tom, že v páru bývají ti morálně slabší muži.
Od minulosti především společenské, na níž má člověk nicméně podíl vlastními postoji a činy (Kawasakiho růže), se v obou dalších filmech přiblížili víc k důrazu na zkoumání intimnějších situací, byť širší zlo z něj nevyloučili.
Zatímco nevěsta se ještě šťastně směje, my už tušíme, že jí ten smích zatraceně ztuhne na rtech.
Na prvním místě tedy v Líbánkách stojí otázka vlastní paměti, z níž má člověk tendence vytěsnit to, zač by se měl a musel stydět, kdyby si nenašel sám pro sebe přijatelné vysvětlení.
S takovým vytěsněním hříchů mládí vstupuje na plátno a do manželství ženich, sebejistý, zřejmě úspěšný muž. Také nevěsta září, sama je z výtečně situované rodiny, svatba se slaví v překrásné zahradě, vše se zdá být zalité sluncem.
Jen jeden muž (s vážnou tváří, podtrženou černými obroučkami brýlí) celkovou pohodu narušuje. Vetřel se na oslavu, hraje si s dětmi, které ho okamžitě přijímají, ale postupně se vkrádá mezi nevěstu a ženicha. Nikdo v kině nemůže pochybovat o tom, že až mezi ně vstoupí s tím, proč přišel, slunce zahalí velký temný mrak.
Jarchovský vystavěl drama, v němž je slyšet ozvěna Vinterbergovy legendární Rodinné oslavy: zpoza zářivé současnosti vylézá jako smradlavý hmyz hnusná minulost a všechnu zdánlivou čistotu nevratně špiní. Hřebejk ho natočil s jistotou i filmařskou invencí. Po úvodní zvolna plynoucí a zároveň rozevláté idyle, v níž jako bychom zvolna vstupovali dovnitř rodiny, stahuje diváky tušením věcí příštích: zatímco nevěsta se ještě šťastně směje, my už tušíme, že jí ten smích zatraceně ztuhne na rtech.
Nejednoznačnost, díky níž divák až téměř do konce věří střídavě tomu i onomu, patří k nejsilnějším stránkám filmu
Aňa Geislerová ji navíc ztělesnila s působivostí, z níž mrazí, a pomohla i tam, kde se přesvědčivost příběhu vytrácí. Což se pohříchu děje ve chvíli, kdy se dozvídáme, co se před lety stalo, kdo je neznámý muž a proč přišel novomanželům zkazit líbánky.
Jiří Černý totiž právě tento klíčový monolog, který na něj Jarchovský naložil a v němž musí obvinění ženicha nahrnout na nevěstu, dostatečně nezvládl: zatímco Geislerová je proměnlivá, uvěřitelná v nechuti přijmout sdělované a zároveň v nekonečném smutku, který na ni právě začíná padat, on spíše jen se strojenými grimasami deklamuje text.
Je to škoda, v ostatních scénách Černý přesně naplňuje režijní záměr – jeho postava je s naprostou absencí charismatu skvělým protikladem ženicha, kterého Stanislav Majer představuje velmi přesvědčivě jako ryzího sympaťáka, jemuž má divák chuť věřit víc než „žalobci“ a jehož vývoj v průběhu filmu je přirozený.
Nejednoznačnost, díky níž divák až téměř do konce věří střídavě tomu i onomu, patří k nejsilnějším stránkám filmu a škoda, že přílišná doslovnost v závěru, zejména záběry, které obrazem už jen ilustrují to, co bylo předtím řečeno, celkový dojem kazí.
Líbánky
ČR 2013, 98 min. Režie: Jan Hřebejk, hrají: Aňa Geislerová, Stanislav Majer, Jiří Černý, Kristýna Fuitová a další.