RECENZE: Nové album Čechomoru je mladistvé, divoké a inspirativní

Dodržuje na něm minulostí daný rámec své tvorby. I tentokrát ve větší míře pojala české a moravské lidové písně a dala jim vlastní aranžmá. Posun je nicméně v tom, že tak učinila s moderním pohledem na věc a s větším stylovým přesahem, než tomu u ní dosud bylo. Díky tomu deska takříkajíc výtečně hraje a celkově se nese ve svižném tempu, což jí nesmírně (samozřejmě i kapele) sluší.

Na albu jsou i některé původní písničky. Jedná se o Padly vody, Mamko, nedávej mě, Hříšnou stodolu a bonusovou Tady jsme doma. Na první poslech přitom není příliš patrné, že vzešly z myšlenek členů Čechomoru. Kapela má v sobě onu lidovkovou chuť tak vrostlou, že album ve výsledku působí naprosto celistvě.

Snad jen v textech je tu a tam použit slovník, který se tomu historickému malinko vzdaluje. I v nich se však tvůrci snažili vypsat lidové příběhy a zvolili k tomu jazyk, který odpovídá podstatě jejich tvorby.

K tradičním aranžím skladeb, které jsou prací Františka Černého, houslisty Karla Holase a dalších členů současné omlazené sestavy Čechomoru, přidal aranže dechových nástrojů Jan Valta. Učinil tak příkladně a obvyklý sound kapely zvukově znatelně nabarvil. Respektoval rockový náboj upravených lidovek, který na albu místy přechází až v punkrockovou živelnost (třeba hned v úvodní Sedej slunko).

Dechové aranže vedl nejenom v duchu zvuku zdejších dechovek, ale sáhl třeba k vlivu balkánské či židovské hudby. Pomohl tak písničky pořádně rozhýbat, většina z nich proto hned od začátku takříkajíc táhne. A co víc, neustanou v tom po celou svou hrací dobu, naopak leckdy ještě gradují.

Valtovy nápady pak do praxe uvedli Vlado Kumpan a Kumpanovi muzikanti, jejichž arzenál dechových nástrojů tvoří trubky, křídlovky, pozouny, tuby a další. Celé to zní mohutně, což samozřejmě poznamenalo celkový zvuk desky.

V písničkách Mamko, nedávej mě či Hříšná stodola je balkánský vliv velmi patrný, ponor až k symfonické hudbě je nosný v ukázkově vygradované Blízko tomu kameni či v rozvážných Bošileckých zvonech, rockový riff hraje zpočátku důležitou roli v Kdyby mně tak bylo, přičemž ho v této skladbě dechové aranže při svém vstupu do dění doslova přinutí běžet.

Funkční je pak zklidnění alba ve skladbě Chvála Bohu, stejně tak v na konci kolekce zařazené Před kostelem, ve které dal Čechomor průchod všem muzikantským choutkám, a tak kompozice trvá více než šest minut, stále se v ní něco děje a stále s něčím přichází. Kytarové sólo v závěru je opětovným potvrzením toho, že v srdcích muzikantů Čechomoru je rockový grunt.

K barevnosti alba přispívá i hlasový vklad Martiny Pártlové, která v Čechomoru našla správný prostor k tomu, aby opět prokázala, jak dostatečný hlasový fond má, jak příjemný je její interpretační výraz a jak je v něm univerzální.

Čechomor na nové desce navázal na své dosud nejslavnější album Proměny z roku 2001. Nadechnutí ho však navíc zastihlo v mladistvé formě. Je vůbec nejživější v jeho diskografii – a i díky tomu se nesporně řadí mezi jeho nejlepší, ne-li úplně nejlepší.

Je také důkazem toho, že jestli by se tato skupina jednou měla pokusit sestavit celou desku pouze z vlastních písniček opřených o folklórní pocit, jenž v sobě muzikanti dlouhodobě přechovávají, pak se aktuálně dostala do formy, kdy by to měla bezpečně, s nadhledem i hravostí zvládnout. Takhle to přece jenom při všem svém vkladu není stoprocentně ona.

Již řadu let je to navíc velká výzva.

Warner Music, 48:55

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: