Nick Hornby: Funny Girl

Článek

Barbara je krásná dívka z malého města, která žije se stárnoucím tatínkem a znuděně vyhrává lokální soutěže krásy. Už ve chvíli, kdy má přebírat korunku, tuší, že musí odejít. Má namířeno do Londýna a věří, že se stane slavnou herečkou.

Začátky, kdy pracuje v obchodním domě a bydlí s kamarádkou v podnájmu, jsou pro ni tvrdým nárazem do zdi reality. Nakonec ale pronikne do televizního seriálu, nebo spíše sitkomu, a pomalu se o ní začíná mluvit a psát.

Zaplete se do podivného vztahu s hereckým kolegou, který je pohledný, ale žádnou budoucnost s ním neplánuje. Časem stále víc uvažuje o tom, proč s ním je.

Funny Girl rozhodně nepostrádá typicky hornbyovské kouzlo. Opět zve čtenáře do světa postav, které jsou převážně inteligentní a talentované, některé i výjimečně atraktivní, přesto se trápí spoustou traumat, malých i velkých bolístek. Sžírají se vnitřní nejistotou, zda uspějí ve velkém světě televize a filmu, a žijí v často nefunkčních manželstvích či vztazích, s nimiž si nevědí rady.

Román se čte lehce především díky nádherné všudypřítomné ironii, která se projevuje v tichých úvahách a komentářích vševědoucího vypravěče i v jiskřivých dialozích postav.

Nesmělí scenáristé Tony a Bill současně řeší umělecké neshody i rodinné poměry. Vtipy o rozbité koupelně se nedají opakovat donekonečna a zejména Bill touží odejít z čím dál prázdnějšího světa sitkomů a napsat román o své homosexualitě, což bylo v šedesátých letech považováno za odvážné.

Jak ale autor dodává, po letech zjišťuje, že svět se změnil a mladé jeho „odvážné“ dílo o gayích vůbec nezajímá. Bill se v mládí domníval, že k nim patří i Tony, který se ale ožení a založí rodinu, čímž ho překvapí. Ukazuje se, že situace asi nebyla tak jednoznačná, jak si představoval.

Hornby si zkušeně pohrává se subtilními odstíny pocitů a nálad. Předsudky o různých prostředích a společenských skupinách neustále relativizuje. Nahlíží povrchnost televizního pozlátka i všechny chyby umělců a intelektuálů, ale i venkovských typů, které reprezentuje Barbařin otec a teta.

Když přijedou na návštěvu do Londýna, tak trochu ji ztrapňují svou neznalostí, šetřivostí a obdivem k celebritám včetně těch béčkových. Vše líčí pobaveně, nikdy se však svým postavám zle nevysmívá. S hlubokým pochopením odhaluje jejich motivace, jako by říkal: „Podívejte se na ně, jiní být ani nemohou.“