Článek
Dvojdílná dramatizace si získává diváka citlivým, ale zároveň zdrženlivě střízlivým stylem vyprávění, který nezneužívá silně emotivního příběhu k citovému vydírání, s o to větší působivostí však dokáže stupňovat napětí od sotva tušených předzvěstí tragédie po katastrofický thriller se závěrečným bojem o život.
Nadchne vynikajícími hereckými výkony jak hlavních hrdinů, tak herců v menších rolích, okouzlí kamerou a na závěr přiměje diváka konstatovat, že ocenění zaslouží zkrátka celý ve všech složkách. Zmínit je potřeba i skutečnost, že tvůrcům se povedlo chopit se této reálné události opravdu šťastným způsobem a že patrným velkým přínosem ke společné práci je přitom režie Davida Ondříčka.
Scenáristé Matěj Podzimek a Jakub Režný nahlížejí tragédii prostřednictvím téměř komorního rodinného příběhu. V první části sledují zblízka dění v hornické domácnosti se čtyřmi dětmi, kam si nejstarší syn zčistajasna přiveze ze školy těhotnou přítelkyni, ve druhé se pak zaměřují na průběh důlního neštěstí, tedy na sérii pochybení i náhod ústících v nečekaný požár, který pod zemí zaskočil kolem čtyř stovek horníků.
Sto osm z nich pak oheň v dole uvěznil a oni se udusili kouřem. Důsledky této traumatizující události v životě tolika havířských rodin film naznačuje nejen v závěrečném epilogu, ale do fabulovaného díla je vnáší i formou několika drobných dokumentárních vsuvek se vzpomínkami žijících pamětníků.
Oskar Hes jako Petr - nováček mezi havíři, který se potřebuje postarat o svoji těhotnou přítelkyni.
Dobové reálie ve filmu svižně nastolí atmosféru šedesátých let na severní Moravě, ale dál se veškerá fakta spojená s vládnoucím komunistickým režimem a centrálním řízením výroby, která vedla k neštěstí, proměňují v rukou režiséra téměř až v obecně platné okolnosti. Ostatně s tlakem na výkon a zisk, s obcházením předpisů a lidskými selháními umocněnými nešťastnou náhodou je možné se potkat kdykoli a kdekoli.
A tak zatímco „zakázku režimu“ jako pozadí celé události snímek mírně potlačuje, aniž by ji zlehčoval (dívá se na ni spíš pohledem samotných havířů, kteří se s každodenní smrtí v zádech vychechtají jak budovatelským heslům, tak soudruhům z vedení), s o to větším zájmem a soustředěností se přibližuje samotným horníkům a jejich rodinám. Přístup je to opravdu šťastný – přiměřený a skvěle provedený.
Bo slovo matky je svate
Režie postupně buduje atmosféru a vztahy z drobných důvěrných detailů od rodinných rituálů u stolu po převlékání na šachtě, fasování čísel a žvýkání tabáku, zatímco klec sviští do více než kilometrové hloubky, a to bez sebemenších tendencí k efektní okázalosti. Vynikající výkony odvádějí Martha Issová a Marek Taclík jako manželé Marie a Milan i dva mladé herecké talenty, Oskar Hes a Antonie Formanová v rolích jejich nejstaršího syna Petra a jeho těhotné partnerky Jany.
Taclík s Hesem se srazí jako dva berani z nevyhnutelnosti, kterou jim přináší už jen postavení otce a dospívajícího syna, ale i kvůli své zcela zjevné jinakosti, kterou tu mimochodem i symbolizuje synova trumpeta. Málomluvný otec budící dojem výbušné býčí síly a ještě chlapecky křehký syn však uvnitř skrývají podobnou zarputilost. „Jsou jak dva mezci,“ vystihne ji s neomylnou stručností Issová, odsouzená sledovat, jak se chlapský zápas těch dvou přesouvá na pole, kam ona sama nedosáhne a kde jde především o mnohem víc než o to, dokázat si, kdo má větší pravdu.
Na šachtu, kde podle syna může pracovat „každý blbec“. Facka od otce však mladíka v rozhodnutí seknout se školou a postarat se o své budoucí dítě sám povzbudí, místo aby ho odradila. Rozjede se tedy spirála jeho tvrdého zasvěcování vrcholící opojným pocitem splynutí s partou chlapů, kteří si tváří v tvář každodenní těžké dřině a riziku smrti fanfarónsky pochvalují i prohranou bitku v hospodě a ryčí smíchy nad domácím vítězstvím v ložnici.
Martha Issová a Antonie Formanová – Marie s Janou čekají, jestli chlapi vyfárají.
Ženám „na povrchu“ mezitím nezbývá než každý den čekat, jestli muži po šichtě vyfárají živí a zdraví, a obrnit se věcností. A tak se milující, ale nesentimentální Marie marně pokouší udržet svoji moc nad nejstarším synem (Bo slovo matky je svate!), a ukáže se být tvrdší než samotní havíři. Situaci se pokusí za zády zápolících chlapů vyřešit potratem a v nastalé domácí hádce pak muži vyčte, že nevnímá, jaký úděl jí tenhle život přináší.
Tak jako Taclík skvěle vystihuje rozpolcenost mezi starost o syna, kterou sdílí s ženou, a vědomí nutnosti chlapského střetu, bez něhož by nejstarší potomek nedospěl, tak Issová zdařile balancuje mezi věcností a skrývanou hlubokou láskou, denně očekávající ránu tak tvrdou, že by jí mohla vzít sílu vstát. Její herecký projev je suverénní a zralý – výborně odvedená práce včetně místního nářečí.
Velmi pěkné výkony odvedli i Hes, který nedávno zaujal už v minisérii HBO Pustina, a Formanová – oba lze považovat za herecké objevy. I díky nim se režisérovi podařilo vdechnout snímku atmosféru 60. let a připomenout náladu české nové vlny, když zlehka odkazuje k syrové bezprostřednosti filmů Miloše Formana, dědečka Antonie. V Dukle 61 proto lze najít i drobnou filmařskou poctu a pozdrav významnému umělci, který nedávno zemřel.
Dukla 61, 2/2
ČT 1, 3. června, 20.15 hod. Scénář: Jakub Režný, Matěj Podzimek, režie: David Ondříček, hrají: Martha Issová, Marek Taclík, Antonie Formanová, Oskar Hes, Robert Mikluš, Jiří Langmajer, Martin Myšička, Václav Neužil aj.
Celkové hodnocení 95 %