Článek
Brittenovo dílo, které mělo premiéru v roce 1962 při otevření nové Canterburské katedrály, ta původní byla zničena Němci v roce 1940 při nočním náletu, sice reagovalo na světové války, avšak nic neztratilo na platnosti. Lidi pořád zabíjí dělostřelecká palba nebo hynou při útoku na bodáky…
I když skladba má klasické části jako jiná rekviem, tedy Aeternam, Dies irae, Offertorium, Sanctus a Agnus Dei, její vyznění je odlišné díky mrazivým textům Wilfreda Owena. Silné jsou obrazy, že smrt nebyla nepřítelem vojáků, že se jí smáli a chtěli se s ní družit. Zachycuje i setkání mrtvého vojáka s tím, kdo ho v bitvě ubodal, i když se bránil.
Asi nejmrazivější je pozměněný biblický příběh Abraháma a Izáka, ve kterém ho Abrahám navzdory hlasu anděla obětuje: „Stařec však neposlech, zabil syna a půlku dětí Evropy tak stíná.“
Ani Sanctus nepřináší žádné „hosana na výsostech“. A Země sténá ve spárech smrti: „Mé srdce ohnivé dál bolest škrtí, mé dávné jizvy sláva nevyhojí, neoschnou slzy, moře v tváři mojí.“
Britten šikovně pracoval s disonancí, skladbu uvozuje tritón, ale také s kontrasty, mohutné sbory se střídají s křehkým dětským sborem i sóly.
Ovšem skvělý výkon odvedly všechny zúčastněné soubory, PKF – Prague Philharmonia posílená o Pražskou komorní filharmonii a Kyjevský symfonický orchestr i Pražský filharmonický sbor a dětský sbor Radost.
Sbormistr a dirigent Lukáš Vasilek odvedl výbornou práci, člověk by však byl rád, kdyby dílo, které otevíralo festival Pragie Sounds. nebylo tak nepříjemně aktuální.
Benjamin Britten: Válečné rekviem | |||
---|---|---|---|
Sbormistr a dirigent: Lukáš Vasilek | |||
Viděno: 3. září ve Vladislavském sále | |||
Hodnocení: 90 % |