RECENZE: Není pochyb. Ježíš je Střihavka, Máří Basiková a Jidáš Bárta. Napořád

České nastudování muzikálu Andrewa Lloyda Webera a Tima Rice mělo premiéru v červenci 1994. Řada hudebních fanoušků měla tehdy za to, že je to pro českou hudební scénu velké sousto, jenže pod vedením režiséra Petra Novotného a se skvělým českým libretem Michaela Prostějovského to dopadlo nad očekávání.

Vzniklo dílo, které bylo pro mnohé bezmála návykové a vraceli se za ním do ochozů víceméně pravidelně.

Tvůrci v něm spojili zástupce rockové i popové scény, vytvořili mezi nimi do té doby málo vídanou sounáležitost a v tomto nastoleném tvůrčím prostředí každý ze zainteresovaných exceloval. Už nikdy pak u nás nebyla první verze překonána, dokonce ani jiným muzikálem.

Producent Leoš Mareš dostal loni dobrý nápad. U příležitosti třiceti let od české premiéry se rozhodl tehdejší verzi zopakovat v koncertním provedení.

Řízení orchestru svěřil Martinu Kumžákovi a přizval především představitele tří hlavních rolí, tedy Kamila Střihavku jako Ježíše, Báru Basikovou jako Máří Magdalenu a Dana Bártu coby Jidáše.

Bylo to milé i odvážné. Třicet let se na hlase zpěváka obvykle podepíše, a protože záměrem nebylo vytvořit úsměvné vzpomínání s historkami, nýbrž řádný koncert, bylo přece jen třeba odhodlání i odvahy. Valentýnský večer ukázal, že stálo za to je sesbírat.

Dan Bárta si na pódiu užíval každý detail. Nejenom že znamenitě zpíval, on v roli i poctivě hrál. Detailní pohled do jeho tváře na projekci nad pódiem prozrazoval i malá gesta a mimiku, díky kterým zůstal tím přesvědčivým Jidášem schopným zrady.

Bára Basiková se věnovala především zpěvu. Nemilosrdně při tom povolila uzdu svému hlasovému fondu a podala strhující výkony jak v pasážích vypjatých, tak klidných. A Kamil Střihavka na to šel rafinovaně, těžkých partů se chápal ze všech stran, ulevoval si v nich i zpíval na doraz a ve výsledku obstál.

Připočteme-li u všech tří charisma i lásku, s jakou se svých rolí zhostili, nemůže být pochyb o tom, že Střihavka bude navždy Ježíš, Basiková Máří Magdalena a Bárta Jidáš. Tak jsou zapsaní v českých hudebních dějinách, to jim už nelze odpárat.

Výtečný byl Aleš Brichta, který zpíval Pilátův sen. Aplaus, jenž ho při odchodu z pódia provázel, byl uctivým poděkováním za všechno, nejenom za tu jednu píseň. Bohouš Josef se dobře zhostil Songu krále Heroda a předvedl i taneček, za který si vysloužil speciální potlesk, a znamenitý byl vstup Pavla Poláka v roli Piláta v duetu Kristus před Pilátem. I tihle tři byli u toho, když se Jesus Christ Superstar ve čtyřiadevadesátém hrál.

Objevem koncertního nastudování byli sboristé. Jejich mužská část se průběžně ujímala sólových partů a v podstatě každý zpěvák předvedl přinejmenším dobrý výkon. Společně s dámskou sekcí nadto na výbornou obstarali pro muzikál nosné sborové party.

Páteční uvedení nebylo propleteno moderátorskými vsuvkami a závěrečného představování účinkujících se chopil Dan Bárta. Do celého díla tedy nikdo nevstupoval zvenčí, což mu bezmezně svědčilo.

Když se v jednu chvíli po vokální přestřelce Bárta a Střihavka na pódiu objali, nebylo to jen loučení Jidáše s Ježíšem, ale i důkaz toho, že těm, kteří na pódiu jsou, je i přes obrovskou náročnost řady pěveckých partů s tímhle veledílem světové hudební historie skutečně dobře.