RECENZE: Nejlépe je na tom našem českém dvorku

U nás je však téměř neznámá. Libreto Miloše Kareše a Maxe Broda čerpá volně z Tylova Strakonického dudáka, ale začíná tam, kde hra končí. Na scénu přivádí loupežníka Babinského, který bohatým bere a chudým dává, a ten Švandu zláká týden po svatbě s Dorotkou opět do světa. Po dobrodružných dějových peripetiích končících až v pekle se Švanda zásluhou Babinského vrací zpět k Dorotce a opera ústí do patetického vlasteneckého vyznání, že „na tom našem dvoře“ je přece jen nejlépe.

Stejně jako příběh je i Weinbergerova hudba bizarním kompilátem čerpajícím inspiraci jednak z lidových písní a tanců, tak hojně i z odkazu řady skladatelů, od Smetany a Dvořáka až po Maxe Regera a dobovou taneční hudbu. Nepostrádá ale líbivou přitažlivost, připomínající filmovou hudbu, jež zřejmě stojí i za její světovou popularitou. Pod taktovkou Zbyňka Müllera zněla na premiéře se vší okázalostí, zpěvností a tanečností.

Interprety skladatel nijak nešetřil, trojici protagonistů napsal pěvecky velmi exponované a náročné party. Na premiéře se s nimi skvěle vyrovnali Jiří Brückler (Švanda) i Jana Šrejma Kačírková (Dorotka). Martin Šrejma jako Babinský sice suverénně zvládal výšky, jeho hlas zněl v příjemné kantiléně, bohužel ale zastřeně, s menší intenzitou než ostatní.

Bizarní Weinbergerova opera je ideálním dílem pro opulentní vizuální fantazii režiséra Vladimíra Morávka, který se tentokrát nespokojil se jen s jevištěm, sbory usadil i do lóží, před divadlem zinscenoval hrané poutače, rozezněl celé divadlo, když o pauze nechal v hledišti vyhrávat skutečného dudáka.

Samotný příběh proměnil ve fantaskní sen se zdůrazněnou divadelností. Jeviště zaplnil všemožnými atributy českosti: od motivů v Čechách oblíbeného cibulákového porcelánu (ovšem s čínskými motivy přejatými německou Míšní!), uplatněných na dekoraci i kostýmech, přes odkazy na postavy lidového loutkářství i masopustních maškar, lidové kroje s holubičkami, citaci hlediště Národního divadla v pozadí, obrovitého jelena, zřejmě toho Klicperova, až po svatováclavskou korunu. To vše rámováno lesem připomínajícím spíše filmovou fantasy a s peklem z českých filmových pohádek.

Jeviště Morávek tradičně zaplavil spoustou lidských i zvířecích postav, a to v neustálém pohybu na zemi i v povětří. S bizarností Weinbergerovy opery to ale docela dobře ladí, jen se občas za tím vším trochu ztrácí samotný příběh Švandy a Dorotky. A některé akce zatemňují logiku děje – jako když místo Švandy nechá před Královnou bůhvíproč hrát na dudy skotského dudáka a na popravišti zase Babinského. Také postavu zestárlé Dorotky (Milena Šajdková), kterou Morávek zajímavě od počátku přivádí na scénu, v závěru prakticky nevyužije. Jako by se režie soustředila spíše na vytváření okolního balábile než na samotné dramatické situace a jejich herecké ztvárnění.

Inscenace je anoncována jako rodinné představení, čemuž má zjevně napomoci vložená postava Kašpárka, ne vždy zdařile komunikující s hledištěm, i trochu násilné členění dvouaktové opery do třech dějství se dvěma pauzami, jež představení zbytečně prodlužuje.

Dětské publikum jistě ocení vizuální bohatost inscenace, zda se ale zorientuje i v příběhu samotném, je otázka. Rozhodně to není snadná pohádka schopná udržet dětskou pozornost od začátku až do demonstrativně vyostřeného vlasteneckého konce.

Národnímu divadlu patří chvála za rehabilitaci pozapomenuté Weinbergerovy opery, ať už její poslání i hudební kvalitu vnímáme s dnešním odstupem jakkoli kriticky. Pozornost zaslouží i informačně bohatý programový bulletin, přinášející pohled na postavu Švandy v zajímavých souvislostech.

Dirigent Zbyněk Müller, režie a světelný design Vladimír Morávek, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, choreografie Lucie Mertová, sbormistr Pavel Vaněk. První premiéra 6. října v Národním divadle, Praha.

Hodnocení: 80 %

Může se vám hodit na Firmy.cz: Národní divadlo