RECENZE: Necitlivě převálcovaný Mozart ve Stavovském

Důvodem je razantní zásah do Mozartovy opery. Že režisérka Barbora Horáková Joly dává přednost domýšlení příběhu zvenčí, do něhož se pak snaží natlačit dílo samo, diváci poznali už při jejích dvou předchozích pražských inscenacích, ale tam se spokojila s přepisem libret.

Tentokrát s britskou dirigentkou Juliou Jonesovou neváhala zasáhnout i do samotné partitury, kdy Mozartovu dramaticky dokonale napsanou hudbu rozbila hojným vkládáním citací tu ze Silnice Nina Roty, tu ragtimu, tanga, svatebního pochodu Mendelssohna Bartholdyho či hitu Rolling Stones.

Kdo je za tento hudební masakr odpovědný, se ale kupodivu nedozvíme, autor hudební úpravy ani dramaturg není v programu uveden.

Inscenace hojně (a zbytečně) pracuje s dotáčkami z minulosti postav ve stylu němého filmu a příběh chytrého sluhy Figara, který chce ztrestat zpupnost svého pána hraběte Almavivy, jenž mu svádí jeho nevěstu, se ztrácí v množství zvenčí navěšených gagů, přidaných postav a celkově chaotickém dění na scéně.

To vrcholí v psychedelickém lese s obřími lysohlávkami, kde Almavivu ztlučou do krvava, Figaro trpí sebepoškozováním a postavy po sobě plivou i se surově kopou. A přitom stačilo tak málo. Jen naslouchat Mozartově geniální hudbě, jež se v závěrečném ansámblu dotýká lidských srdcí i vesmíru.

Škoda že se mladé obsazení potkává s Mozartovou operou v inscenaci, kde velmi dobré pěvecké výkony Lukáše Bařáka (Figaro), Jekatěriny Krovatěvy (Zuzanka), Pavola Kubáně (Hrabě Almaviva) či Jarmily Balážové (Cherubín), jakož i orchestru (na druhé premiéře pod taktovkou Marka Šedivého), zanikají v urputné snaze o režijní originalitu. Figarova svatba ve Stavovském divadle by měla být repertoárovým titulem. V této podobě diváky spíš odradí.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Stavovské divadlo