RECENZE: Naši furianti v poetickém bezčasí

Sedm let po derniéře inscenace režiséra J. A. Pitínského z roku 2004 se Naši furianti vracejí na scénu historické budovy Národního divadla v režii Martina Františáka. Jeho volba pro tento titul je ze strany nového vedení Činohry ND logická, neboť málokdo toho ví o životě na vesnici tolik, jako právě Františák, jak už po léta dokazuje inscenacemi svých her i dramatizací, od působivé autorské prvotiny Doma.

Že se i jeho inscenace Našich furiantů bude dotýkat pojmu domova, naznačuje Habršperk, který po příchodu na předscénu, zvolá: „Čechy!“, jako by se právě vracel z putování po světě, na které jsou s kamarádem Bláhou tak hrdí. Na protiváze malé české zaprděnosti furiantů, kteří nikdy nevystrčili nos dál než pár kilometrů od své vesnice, a širšího obzoru daného rozhledem po světě, vystavěl v roce 1979 své Furianty režisér Miroslav Macháček. A také na důležitosti lidské cti a důstojnosti udržitelné za každých podmínek, i těch tehdejších normalizačních.

Františákova česká vesnice se odehrává v záměrném bezčasí, daném kostýmní všehochutí od neutrálních černých sukní, vest a bílých košilí přes barevně výrazně stylizované kroje až po současné bundy, saka a kulichy. Na prázdné scéně s křovím a vodní plochou v pozadí se hraje příběh o volbě ponocného a autorství paličské cedule za lyrizujícího hudebního podkresu i živé kapely na scéně, prostředkující náznak folklorního podtextu masopustu.

Františákova inscenace má svou poetickou i komediální rovinu a ve druhé části akcentovaným motivem války připomene i legendární Burianovu Vojnu. Je to příjemný žánrový obrázek, který diváky spolehlivě dojme i pobaví, aniž jim klade znepokojující otázky, především tu základní, jež se u každého návratu Stroupežnického hry nabízí, otázku po současných zdrojích a podobě furianství.

Zde je furiantství vrozenou daností, přenášenou z generace na generaci, od dětí až po dospělé, chorobnou formou trucovitosti, jež je zdrojem vděčné komiky, teprve v druhém plánu naznačí i neblahé důsledky tohoto postižení. Františákova režie se vzdává šance vnést do výkladu furianství aktuální zahrocení a zůstává jen u jeho prezentace, ačkoli by se i výrazně mladým hereckým obsazením tato možnost nabízela.

Z široké palety postav, které v této fresce zaujímají rovnocenné postavení, zaujme osobitým hereckým vkladem do postavy Marie Dubské Martina Preissová, minuciózně vystavěným monologem dědečka Dubského v precizním slovním i hereckém projevu potěší František Němec, skvělou drobnou figurkou je i radní Kožený Vladislava Beneše, neodolatelně zápasící s textem obecního zákona.

Valentin Bláha Radúze Máchy akcentuje téma lidské cti, stejně jako starosta Dubský Davida Matáska. Habršperk Ondřeje Malého je poťouchle ironickým glosátorem dění i nenápadným hybatelem děje, Ondřej Pavelka baví diváky přehrávanou komikou vedoucí k zjednodušenému výkladu postavy prvního radního a pytláka Buška.

Naši furianti se jistě stanou divácky úspěšnou trvalkou repertoáru první scény, nicméně do výpovědi o podobách furiantství v Čechách zase až tak nic moc nového nepřinášejí.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Národní divadlo