Hlavní obsah

RECENZE: Naše odsunuté děti. Pět pamětníků v komiksovém zpracování

9. 2. 2022, 8:40

Marek Toman patří k nejvšestrannějším současným spisovatelům. Začínal jako básník, pozornost širší veřejnosti získal později svými originálně vyprávěnými historickými romány, věnuje se i psaní pro děti či autorskému divadlu. Jeho tvorbu charakterizuje zkoušení nových cest literárního vyjádření, zájem o dějiny a pečlivá rešeršní práce (o níž nejlépe svědčí jeho loňská knížka „Zrádce, hrdina, spisovatel? Jaroslav Klecan z Reportáže psané na oprátce“, v níž ohledává skutečný životní příběh interbrigadisty Jaroslava Klecana).

Článek

Z těchto charakteristik Tomanovy tvorby vychází i zatím poslední knížka, pod níž je spolupodepsán, Odsunuté děti. Je to komiks zachycující životní příběhy pěti Němců, kteří byli po druhé světové válce v dětském věku vystěhováni z Československa. Knížka je založená na rozhovorech, jež s pěticí pamětníků vedli dokumentaristé z iniciativy Paměť národa ve spolupráci s historikem Janem Blažkem, který se stal i editorem celé publikace.

Toman je autorem komiksového scénáře rekonstruujícího osudy pětice vysídlenců, o výtvarné zpracování příběhů se postaralo pět umělců mladší generace Jakub Bachorík, Magdalena Rutová, Stanislav Setinský, Františka Loubat a Jindřich Janíček.

„Odsunuté děti“, jejichž příběhy jsou v knize zachyceny, se narodily v různých místech tehdejších Sudet, v Ostravě, na Ústecku, v Postoloprtech (kde se odehrál jeden z největších poválečných masakrů na německém obyvatelstvu), v Liberci a na Šumavě, ovšem jejich osudy mají pochopitelně mnoho společného.

K motivům, jež se v jednotlivých vyprávěních opakují, patří (pro nás možná překvapivě) dobré vzpomínky na sovětské vojáky, kteří v některých případech bránili německou menšinu před českou většinou. Objevuje se též určitá idealizace česko-německých vztahů v období těsně předválečném a válečném (což je pochopitelné vzhledem k tomu, že respondenti byli tehdy malými dětmi).

Hlavní spojující motiv je ovšem hluboká propojenost obou národů, kterou dějiny bolestivě přervaly. Jeden z pamětníků je dokonce příbuzným českého „národního“ skladatele Antonína Dvořáka, jehož paradoxně američtí vojáci prý považovali spíš za skladatele amerického.

Odsun Němců, zřejmě největší tuzemskou poválečnou tragédii, jako společnost stále ještě zpracováváme, a že je toto trauma připravené vrátit se nečekaně do veřejného prostoru, ukázala třeba prezidentská volba v roce 2013, kdy se takzvané Benešovy dekrety staly tématem předvolební kampaně.

Umělci nám pomáhají se s traumaty vyrovnat. V nedávných letech vznikly filmy Habermannův mlýn Juraje Herze či Krajina ve stínu Bohdana Slámy, videoinscenace Jiřího Havelky Očitý svědek a samozřejmě řada knih, z nichž zmiňme alespoň dvojjazyčné Osudy Němců od Petry Laurin, Christy Petráskové a Ireny Novákové.

Každý další počin, každé nové médium schopné oslovit mladší publikum posiluje naději, že porozumíme minulosti a do budoucnosti vykročíme šťastněji.