RECENZE: Narozené dítě Vyrytým znamením nepomohlo

První potíž je v tom, že inspektorka Tilda Davidssonová porodila. Ne že by jí to nebylo přáno, ale stalo se to při policejním výjezdu, na kterém se střílelo a bodalo nožem, a došlo k tomu ve voze.

Přimhouříme-li oko nad tím, že se budoucí matka v pokročilém stadiu těhotenství rozhodla naprosto nezodpovědně vyjet s kolegou k případu, berme to jen jako předehru k událostem horším.

Přestože totiž Davidssonová odešla na mateřskou dovolenou, pokračuje ve vyšetřování toho, co se před jejím porodem stalo, a neustále s sebou čerstvě narozené dítě vláčí. Informace o tom, že chlapec spí, anebo zrovna nespí, se mrštně střídají, jako by to měla být nejdramatičtější linie knihy.

Theorin pak ještě k této autorské výstřednosti přidal příběh o otcovství. Zatímco se inspektorka zprvu domnívá, že ví, kdo je otec jejího dítěte, postupně si uvědomí, že si tím není jistá, a pošle oba adepty na test otcovství. Že jeho výsledek zůstává otevřený a čtenář bude mít tu čest dozvědět se ho až v knize následující, je opravdu úplně jedno.

Ve Vyrytých znameních je totiž linka čerstvého mateřství jinak schopné vyšetřovatelky otravná. Nepřináší nic, co by je povzneslo, nebo alespoň učinilo dramatičtější, už vůbec ne uvěřitelnější.

Theorin tak možná řešil malou dramatičnost hlavní příběhové linky. Počáteční akce v odlehlém domě sice naznačila, že by další děj mohl být napínavý, jenže záhy poleví a vyprávění je málo vzrušující, promění se spíše jen v takové letní čtení.

Celý příběh volně vychází ze skutečných událostí. Prolíná v sobě dvě doby, zlehka je spojuje, doplňuje a vnáší do nich jasno. Tenhle přístup thrillerům obecně sluší. Stejně tak jim však sluší napětí, nějaký ten překvapivý moment a spád.

Ty ale pohříchu Vyrytá znamení nemají. Byť je zřejmé, že Theorin dobře ovládá popisy událostí, dialogy i řazení kapitol s ohledem na léta čtyřicátá a nultá, v nichž se Vyrytá znamení odehrávají, celkově patří k méně podařeným příběhům z ostrova Öland.