RECENZE: Nabucco. Strhující rodinné drama se nekoná

Už podruhé se ale vedení opery Národního divadla i diváci přesvědčili, že slavné jméno není automaticky zárukou kvality, zejména ne v jiném oboru. Stejně jako Plácido Domingo, který se v jubilejním Donu Giovannim neosvědčil jako skvělý mozartovský dirigent, ani José Cura jako režisér a scénograf v jedné osobě nevytvořil nijak pozoruhodnou inscenaci Verdiho Nabucca. Spíše naopak.

Ačkoli v předpremiérových rozhovorech i článku v programu Cura uváděl, že ho Nabucco zajímá především jako problematický otec dcer Abigail a Feneny, avizované strhující rodinné drama se nekonalo. Místo něho nabídl publiku statickou inscenaci, jež svou estetikou uvízla kdesi hluboko v inscenačním dávnověku a místy se ocitala až na hranici parodie.

Napomohlo k tomu i výtvarné řešení, ať už těžkopádná a nepříliš funkční scéna, která sbor vtěsnala do úzkého trychtýře stylizovaného chrámu, a zejména neforemné kostýmy, které svým střihem, materiálem i prvoplánovou barevností sólistům spíše ubližovaly než pomáhaly vytvořit postavu. Ismael v modré uniformě připomínal ze všeho nejvíc hotelového portýra a sbor chudší japonské samuraje. Herecké vedení sólistů se většinou omezovalo na strnulé postoje před oponou s projekcí reliéfního kamene anebo na aranžované živé obrazy s kulisou pózujících statistů.

Ani po hudební stránce nepřinesla inscenace výraznou kvalitu. S výjimkou Martina Bárty, pro něhož je Nabucco jednou z životních rolí, a i tentokrát ho zazpíval příjemně znějícím hlasem velkého objemu a s emotivním výrazem, v rámci možností se snažil i o herecké modelování otcovského tématu, ostatní sólisté se svými postavami spíše zápasili mimo hlasový obor i stávající možnosti.

Verdi v Nabuccovi přinesl sice řadu krásných melodií, ale jeho hudební dramaturgie má ještě daleko ke skutečně dramaticky prokomponovanému tvaru, jaký známe z jeho pozdějších oper. Nastudování hudebního ředitele Andrease Sebastiana Weisera tuto výrazovou roztříštěnost spíše zvýraznilo než naopak, což se dalo ještě pochopit v efektně zahrané předehře, ale samotná opera byla poznamenána až přílišným neklidem, nepřesnými nástupy orchestru i sboru (snad i kvůli špatnému kontaktu s dirigentem) a ne zrovna ideální souhrou jeviště a orchestru.

Nový Nabucco se do inscenační tradice díla ani Národního divadla nezapíše lichotivým písmem, a to i vzdor ovacím, které Josému Curovi připravila v závěru část premiérového publika. Pro Operu Národního divadla představuje bohužel spíše další krok vzdalující ji od kvalitní evropské operní produkce. Do konce sezóny se Verdiho Nabucco na karlínském jevišti, kde soubor Státní opery působí po dobu rekonstrukce své domácí scény, objeví ještě třikrát: 29. června, 1. a 3. července.

Hodnocení: 50%