RECENZE: Minulost je pro Michala Prokopa současností

Prokop se na novince přimkl ke svým hudebním láskám. Základním kamenem je blues, nejenom jako hudební styl, ale i jako životní pocit. Doplňují je soul, jazz, funky, rock a zazní i houpavý rytmus reggae. Je to tedy dílko pestré, navíc odpovídající Prokopově hudební nátuře tak, jak ji známe z těch necelých šedesáti let, po která se na scéně pohybuje.

Je autentický, k čemuž velmi přispívá i to, že jeho pěvecký projev je stále jistý, pevný, sebevědomý a dobře živený příjemnou barvou hlasu. Přirozenou součástí je pak umění ve výrazu zjemnit, tak jako třeba v písničce So Long.

Právě v ní Prokop a jeho kolegové vykročili do hájemství jazzu. A protože tak učinili nenásilně a s noblesou, má skladba na albu trochu výsadní pozici. Zastihuje své interprety jakoby v ospalém nočním klubu, rozněžnělé, ponořené do hudby jako do vany s příjemně teplou vodou.

Písničku Neříkej napsal již před lety kytarista Luboš Andršt. Zdravotní stav mu nedovolil nahrát v ní kytarové party (hraje jen ve dvou skladbách na albu), a tak se jich ujal Michal Pavlíček. Odvedl stabilně skvělou práci, pojal je jako poctu svému kamarádovi, přičemž se takové pojetí týká vlastně všech instrumentálních momentů v kompozici. Kromě Pavlíčkovy kytary se v ní v utěšených pasážích ozývají dechové nástroje, baskytara i housle, vše coby nenucená přehlídka hudebních dovedností a společného vkusu zainteresovaných.

Nad ostatními skladbami ještě vykukují Má vlast, balada s přilnavou melodií, nebo Hoří Notre Dame, kterou pro Prokopa a jeho kapelu napsal Martin Němec z Precedens. Přispěl tak k barevnosti alba, neboť ta píseň má přece jenom ve svém základu jinou atmosféru než další na desce.

Prokop měl opět čich na dobré textaře. Sáhl po starších pracích Pavla Šruta (So Long a Last Minute Man), Zdeňka Rytíře (Neříkej), spojil se s Jiřím Žáčkem (Má vlast), Milanem Šaškem (Nebe anebo cesta do pekel), Janem Lacinou (Deštník), ale především našel Michala Bulíře a Tomáše Rorečka. Oba se trefili do jeho poetiky a vnímání i cítění slov jako hudebního doprovodu. Zejména Bulíř by mu mohl být pro případná další alba oporou, protože jeho texty (Prstoklad, Pomoz mi a Libeňská) se v sousedství veršů ostřílených kapacit neztrácejí, naopak jsou jim rovnocenné.

Album Mohlo by to bejt nebe se v diskografii Michala Prokopa rozhodně neztratí. Možná by mohlo být o jednu dvě písničky kratší, pořád je to ale vyčerpávající profil muzikanta, pro kterého je hudební minulost žhavou současností. A vůbec z toho není cítit zašlost. Naopak.

Hodnocení 80 %

Může se vám hodit na Zboží.cz: