RECENZE: Milostný povyk v růžové kavárně nudí

Mnoho povyku pro nic je krásný, mnohovrstevnatý text, který nabízí hned tři vděčné interpretační roviny. Jedna je dána postavami Beatricie a Benedika, zarytých odmítačů lásky a manželství, druhá intrikou kolem vztahu Héry a Claudia, jež vytváří v Shakespearových komediích častý podtón smrti. A do třetice je tu dvojice přitroublých strážců pořádku Dagobert a Virgil, umožňující rozehrát skvostnou crazy.

Daniela Špinar v programu k inscenaci píše, že právě tuto komedii má nejraději ze všech Shakespearových her, protože se dokáže silně vžít do postavy Beatricie a Benedika. Je velká škoda, že totéž neumožnila i divákům. V její inscenaci není jediná postava, se kterou by se divák mohl identifikovat, ať už skrze sympatie, soucit či odpor. Všechny víří v povšechném křečovitém třeštění v obří růžové kavárně s flitrovým disko srdcem. Prostor je sám o sobě hravě ironizující, méně už to, co se v něm odehrává.

Hraje se v překladu Jiřího Joska, ale je vlastně dost jedno, o jaký překlad se jedná, protože kvalita Shakespearova textu, založená do značné míry na šermování se slovy a jejich významy, zanikne v seškrtané verzi, kde slova musela ustoupit jiným prostředkům, mimo jiné písním interpretovaným výbornou Lucií Brychtovou. Ale především spoustě rádoby vtipných a zvnějšku na text navěšených akcí, jež smysl hry odvádějí k prvoplánové zábavnosti.

Herci se tak mění v pouhé loutky, zmítané urputnou snahou bavit, bavit a bavit za každou cenu. Pro Lucii Polišenskou by Beatricie mohla být životní rolí, kdyby herečka dostala prostor rozehrát její tragikomickou podstatu. Polišenské přirozený a výsostný komediální talent je pro ni jako stvořený. Stejně tak i Benedik pro Roberta Mikluše, který ale veškerou svou hereckou energii vyčerpá na sérii pohybových etud a intonačních deformací hlasu, takže téměř jediná replika nezazní z jeho úst aspoň trochu přirozeně a srozumitelně. Proč v sobě právě tihle dva najdou zalíbení, inscenace neřeší.

Na příběh Claudia a Héry už moc prostoru nezbývá, a tak se rozplývá do nepodstatnosti, a jeho pointa se odehraje v parodii operní árie. Šanci nabídnutou v postavách absurdních strážců pořádku zahodila režisérka tím, že je proměnila do dvojice zlatých amorků, kteří bez konkrétního zacílení jen poletují po scéně a jejich komika vrcholí parodií Miloše Zemana.

Co však na tomto pokusu o shozený láskobolný kýč nejvíc zaráží, je fakt, že přes všechno křečovité třeštění i hudební podporu se tříhodinové představení vleče od repliky k replice se spoustou zbytečných zámlk; bez rytmu, tempa a dynamiky, a místo zábavnosti vlastně nudí. Když před šesti lety Špinar v Národním divadle uvedla svůj rovněž razantní přepis Shakespearova Snu čarovné noci, měl v sobě obrazivost, fantazii i poezii. O Mnoho povyku pro nic se to bohužel říci nedá.

Hodnocení 40%

Může se vám hodit na Firmy.cz: