Článek
Že to bude večer k aktuální desce, bylo patrné od první chvíle. Na úvod zaznělo intro z počinu, hned poté úvodní písnička Hardwired a po ní druhá Atlas, Rise!. Metallica se na zmíněné kolekci vrátila do svých zlatých osmdesátých let, a to v syrovosti, tvrdosti a stavbě skladeb. Mnohým fanouškům to bylo příjemné, nicméně přece jenom se v nových písních nějaké ty staré fígle opakují. Patrné to bylo i během pražského koncertu.
Metallica v něm nicméně předestřela i prvky své metalové geniality. Patří k nim řízné kytarové riffy, jež posluchače okamžitě zasáhnou i nabudí, změny temp, stopky, schopnost rozehrát skladby na instrumentální bázi tak, až je to strhující, a to, co ve finále vznikne, je v podstatě totální thrash metal, tedy styl, kterému Metallica kraluje.
Je tu samozřejmě i charakteristický drsný zpěv Jamese Hetfielda, jenž v Praze několikrát předestřel, že je opravdu nosný, byť pěje zrovna trochu ledabyle.
Metallica zahrála i písničky, které její fanoušci na koncertech slyšet opravdu chtějí. Zazněly Seek & Destroy, Welcome Home (Sanitarium), Sad But True, One, Master of Puppets a v přídavku i hity, které kapele na začátku devadesátých let přinesly fanoušky z řad příznivců rockového mainstreamu – Nothing Else Matters a Enter Sandman. Jinými slovy byl program postaven přesně tak, aby řádně připomněl poslední počin a zároveň slávu americké kapely.
Trapný Jožin z bažin
Potíží byl nepříliš dobrý zvuk v hale, který způsoboval, že se zpěv Jamese Hetfielda často topil v přívalu instrumentálních toků, bicí Larse Ulricha mnohdy tepaly nad ostatními nástroji a leckdy se instrumentální pasáže, v nichž Metallica rozehrávala svůj thrash metal, podobaly nepřehledné zvukové mase, ve které se jednotlivé nástroje slily v cosi nesnadno uchopitelného.
Došlo i na poněkud bezduchou zábavu. První její fází bylo bubenické extempore všech čtyř členů kapely na ozvučené krychle, které postrádalo smysl, gradaci nebo alespoň nápad. Prostě se jenom bušilo do rytmu, a ani v tom se kapela moc nehlídala.
Druhou fází pak bylo zprvu zábavné hraní tandemu Kirk Hammett (kytara) a Robert Trujillo (baskytara) písně Jožin z bažin od Ivana Mládka v lámané češtině. Kdyby ti dva přehráli a přezpívali jen jednu sloku, bylo by to možná vtipné. Zpívající Trujillo se ale mořil se slokami třemi, což vedlo k tomu, že to bylo ve výsledku trapné.
Drony nad hlavami
Koncert se odehrával na prostorném kruhovém pódiu uprostřed haly, kterému dobrou společnost dělaly pod střešní konstrukcí zavěšené obrovské krychle, na jejichž plochách se promítala tematická videa. Na jednom z prvních byly připomenuty i minulé koncerty Metalliky v České republice.
Krychle se střídavě přibližovaly pódiu a posléze se od něho zase vzdalovaly, což zejména při pohledu z dálky dávalo koncertu zajímavou vizuální hru. Když potom ve druhé části vystoupení vyletěly z útrob pódia drony ve tvaru žárovek a točily se nad hlavami hrajících muzikantů, působilo to jako rej svatojánských mušek. Došlo i na ohňové sloupy, které na chvíli výrazně ohřály teplotu v hale. Vizuální stránka koncertu byla promyšlená a veskrze funkční.
Metallica už v Čechách rozhodně odehrála lepší koncerty, i takové, které více odsýpaly. Přesto je neoddiskutovatelné, že její akční přítomnost na pódiu je vždy událostí.
Předskakující Norové Kvelertak zápolili s velmi špatným zvukem, a tak svůj black’n’roll jen těžko rozbalovali do síly a plnokrevnosti, které na albech má.
Metallica |
---|
O2 arena, Praha, 2. dubna |