RECENZE: Metallica byla tentokrát příliš hodná

Osmatřicet let existující formace dorazila v rámci WorldWired Tour. Odstartovala je v únoru 2016 a potrvá až do 27. dubna roku příštího. Celkem čítá 176 koncertů, z toho se osmašedesát z nich uskutečnilo či uskuteční v Evropě. Praha měla naplánované rovnou dvě zastávky, tu loňskou halovou a tu letošní pod širým nebem.

Turné podporuje dosud poslední album Metalliky nazvané Hardwired… to Self-Destruction (2016). Tentokrát z něho naživo zazněly čtyři skladby. Zbytek z celkem osmnácti, jež čtveřice v neděli večer fanouškům naservírovala, připomínal léta více minulá.

Jaký by to však byl koncert Metalliky, kdyby při něm nedošlo na písničky One, The Unforgiven, Sad But True, Master of Puppets, Nothing Else Matters nebo v Praze závěrečnou Enter Sandman. Byl by poloviční, alespoň z pohledu většiny klasických fanoušků kapely.

Zmíněné skladby připomněly jak období thrashmetalové, tedy to z osmdesátých let, kdy Metallica stanula na špici žánru, a ten post vlastně nikdy neopustila, tak popmetalové z první poloviny devadesátých let, kdy vydala tzv. Černé album a na jeho pomyslných křídlech velmi rázně vletěla do hudebního mainstreamu.

A byť se její poslední tři alba zvukem i autorským přístupem vrátila do thrashového období a k mravenčí práci na vybrušování a dechberoucí interpretaci instrumentální techniky, Metallica v mainstreamu de facto stále je. Je to velká světová kapela, na jejíž koncert přijde klidně i těch sedmdesát tisíc diváků.

Nedělní vystoupení provázelo teplé letní počasí. Možná se ale právě kdesi v něm ztratila koncertní dravost, respektive jakási nadstavbová energie, kterou by měl každý dobrý rockový koncert mít. Metallica zahrála své kompozice bravurně, rozehrála i několik sólových exhibic, potvrdila léty vybroušenou souhru svých členů, leč všechno to bylo očekávané, a tedy vlastně obyčejné.

Jistě se pod to podepsal i zvuk celého vystoupení. Zpočátku byl nápadně tichý, a když se posléze trochu rozpumpoval, byl zase tak nějak plochý, postrádal větší dynamiku a jiskřivost.

A tak Metallica přehrála svůj koncertní program, jenž James Hetfield okořenil svým charakteristickým syrovým zpěvem, nabídla ohňové efekty, rachejtle i dobrý doprovod světel, a když se konečně dostala k místu, kdy mohla mile překvapit, selhala.

Na turné totiž hrává v zemích probíhajícího koncertu skladby, které tamní fanoušci dobře znají z domácí produkce. V Letňanech na ten moment také uprostřed vystoupení došlo, nicméně stejně jako loni v O2 areně, i nyní zazněla písnička Jožin z bažin z repertoáru Ivana Mládka. A opět to bylo spíše křečovité než zábavné. V tomto případě prostě platí pořekadlo o tom, že opakovaný vtip není vtipem.

Absolutorium v hodnocení zaslouží obrovské pódium, na němž skupina koncertovala, a to, co všechno očím divákům nabídlo. Jeho boční hrany zdobila první a poslední písmena z názvu formace, která se občas spojila díky projekci.

Do toho se na velké zadní stěně objevovaly natočené klipy, ilustrační šoty a samozřejmě záběry z koncertu, což bylo nesmírně potřebné. Ti diváci, kteří stáli na konci davu pod pódiem, totiž jenom tak mohli uvěřit, že lidé, kteří jsou na pódiu, jsou členové kapely Metallica.

Může se Vám hodit na Zboží.cz: