RECENZE: Mdlý poslední polibek Kiss

Kiss už se u nás v minulosti představili několikrát a mezi jejich proběhlými koncerty byly jistě lepší než ten rozlučkový. Na něm se totiž v plné síle odhalila stará pravda, že Gene Simmons, Paul Stanley a spol. jsou vizuálně mnohem zajímavější než hudebně. O některých pasážích vystoupení by se dalo s klidem napsat, že byly nudné.

Newyorská formace, jež je na scéně od roku 1973, vedle sebe na rozlučkovém turné poskládala všechna klišé, díky kterým se v minulosti proslavila. Zpěvák a baskytarista Gene Simmons lízal jazykem krk svého nástroje, vyplazoval ho, jak jen to šlo, koulel očima, a samozřejmě vypouštěl z úst červenou tekutinu připomínající krev.

Paul Stanley zase směšným vysokým hlasem ponoukal diváky, aby byli co nejvíc slyšet, čímž koncertu bral spád, protože to bylo pořád dokola a dlouhé. Též se vypravil zavěšený na laně na pódium uprostřed fotbalového stadionu, kde si zazpíval a odebral se zpět. K tomu oba protagonisté dělali neustále otravné grimasy, také zpívali a hráli.

Více než dvouhodinový koncert začal písní Detroit Rock City a i s přídavkem pak přinesl dalších devatenáct skladeb. Byly mezi nimi i ty, které kapelu proslavily - Deuce, Love Gun, Crazy Crazy Nightrs nebo Rock And Roll All Night. Zazněla ovšem i řada málo záživných a málo zajímavých kousků.

V nich se členové formace rozhodli tu a tam si instrumentálně zadovádět. V praxi to sice byl milý návrat do sedmdesátých let, kam ostatně kapela díky svým prvním úspěchům patří nejvíce, nicméně dnes zhola nefunkční. Hudební předvádění navíc nemělo valnou profesní hodnotu, ať už šlo o sóla na kytaru, baskytaru nebo bicí. Byly to tedy jen výplně, jež ještě více zdůraznily, jak unavený je set dnešních Kiss.

Celé to skupina zachraňovala v závěru setu, kdy nasázela pár svých slavných písní po sobě a přidala k nim ohňové efekty a pár výbuchů. Mdlý koncert nepodpořil ani průměrný zvuk, který jej po celé více než dvě hodiny provázel.

Předskakující ZZ Top jsou na tom řadu let stejně. Jejich jižanský rock je ukázkový, v praxi nicméně stereotypní. Podmínkou toho, aby si posluchač jejich skladby užil, je naprosté vklouznutí do jejich světa. Pokud naopak trojici z Texasu vnímá jen jako jakousi kulisu, bude zívat už po třetí písničce.

ZZ Top samozřejmě k této danosti zaujali aktivní postoj. Od první chvíle nasadili svůj zvuk i rytmus, současně zarputile velmi usilovali o to, aby fanoušky do svého světa skutečně vtáhli. V mnoha případech se jim to evidentně podařilo, a tak se na fotbalovém stadionu vlnili ti, kteří milují blues i jeho proměnu v jižanský rock tak, jak ji zpěvák a kytarista Billy Gibbons, zpěvák a baskytarista Dusty Hill a bubeník Frank Beard zpracovali.

V jednu chvíli otočil Gibbons svou kytaru a odhalil výrazný nápis „pivo“, který si na ni nechal - jistě dočasně - zhotovit. Úplně nakonec pak zazněla skladba Jailhouse Rock, rokenrolový evergreen, který zpíval Elvis Presley. Nálada jinak monotónního programu skupiny se výrazně zvedla. Škoda jen, že ve zvuku písně chyběly tóny piana, jak se u ní sluší a patří.

Naši BSP měli těžkou roli. Stejně jako mnohé jiné kapely v minulosti, i oni na pódium nechali spoustu energie. Špatný zvuk ji ale nepustil ven kompletně, a tak bylo možné vnímat především to, že zpěváka Kamila Střihavku vkusně podpořily vokalistky a že Michal Pavlíček je opravdu znamenitý muzikant, stejně jako další, kteří na pódiu byli.

Po několika v posledním době zvukově nepovedených koncertech velkých kapel u nás (Slipknot, Whitesnake a Def Leppard) by možná stálo za to přát si před každým takovým vystoupením, aby byl mistr zvuku ve své práci šikovný. A také by mohly kapely velkého jména přestat v tomto ohledu šetřit na svých předskupinách. Nikdy to totiž není jinak, než že fanoušci přišli především na ně a sláva večera je stejně nemine. I kdyby si ji nakonec ani nezasloužili.

Hodnocení: 60 %

Může se vám hodit na Zboží.cz: