Článek
Naposledy před několika měsíci, kdy začala vydávat jako nové skladby rytmy nezastřeně diskotékové. Po velmi důstojné atmosféře jejího posledního řadového alba Modi to bylo – řekněme – trochu překvapivé.
Aktuálně vyšlo album Recitál. Natočeno bylo během jednoho dne na jeden zátah, Bílou na něm doprovází klavírista Petr Malásek a ona ve vybraných skladbách opět demonstruje svou největší sílu, tedy hlas a výraz.
Lucie Bílá zpívá v doprovodu klavíristy Petra Maláska.
Na akustickém albu znějí v podání Bílé písničky od českých autorů, především však převzaté. Všechny jsou nicméně vybrané tak, aby k nim Bílá měla osobní vztah z minulosti a aby v nich mohla nechat rozeznít svůj hlas ve všech jeho polohách.
Komorní provedení dalo skladbám skoro až šansonovou podobu, protože když Bílá zpívá, tak (a to je její dávná vlastnost) současně předvádí herecký výkon. Umí být uvěřitelně naléhavá, razantně nabroušená, ale dokáže být také jemnocitná a empatická.
Komorní aranže vybraných písniček dávají vyniknout textům více než na jiných zpěvaččiných nahrávkách. Je evidentní, že si vybírá slova, která jí její posluchači uvěří, stejně tak příběhy a témata, k nimž dokáže najít osobní vztah. Ten se pak projevuje v přednesu, například nečekaný agresivní projev ve druhé části písničky Most přes minulost dokazuje její schopnost pracovat s různými náladami skladeb na poměrně malé časové ploše.
Album Recitál přesto přináší jeden otazník. Byť je pochopitelné, že si Bílá chtěla takříkajíc v klidu zazpívat a vzít výraz písniček pouze na svá bedra, je škoda, že se soustředila na repertoár již od ní známý a taktéž již veskrze kvalitně nazpívaný. Album by nesporně osvěžilo pár úplných novinek, napsaných pro tuto příležitost takříkajíc na míru.
| Lucie Bílá: Recitál |
|---|
| Supraphon, 63:15 |