RECENZE: Lucie Bílá se na megakoncertu v Bratislavě smála i plakala

Poslední z nich se konal v neděli večer. Trval dvě a půl hodiny a Bílá na něm představila prakticky všechny své pěvecké i stylové polohy. Zpívala popové, metalové, swingové, rockové, kabaretní i duchovní písničky, došlo na pár jejích oblíbených coververzí, doprovázela ji řada muzikantů i vokalistů, s gustem komunikovala s publikem a při tom se smála i plakala.

Celou show režijně připravil Jeffo Minařík. V Bratislavě se uskutečnila proto, že si Bílá Slovensko oblíbila, částečně se na něm usadila a své poslední album Hana nahrála tam a s tamním autorským týmem.

Na několik ukázek z novinky došlo také. Titulní skladba je intimní a emotivní zároveň, Tak mě tady máš má taneční charakter, v Hrázi zpíval producent Maxo Šrámek a v Primadonně z videa zpěvačka Celeste Buckinghamová. Ve všech případech se jedná o poctivé a moderní popové písničky.

Byla to výpravná podívaná, na české a slovenské poměry nebývalá. Bílá a její tvůrčí tým se v přípravě inspirovaly koncerty ženských popových hvězd světa. Kromě pečlivého výběru repertoáru dbaly na to, aby na obrovském pódiu s prostorným molem bylo dostatečně živo. V písních i pauzách mezi nimi, při nichž se Bílá převlékala, chytře využily velkou zadní projekční plochu a použily světelné i ohňové efekty. Tanečníkům nadto připravily zajímavé choreografie, takže v jejich podání nešlo jen o pohyb za každou cenu.

V písničce Hana Zaňa bylo na pódiu mnoho pestře oděných bubeníků, jejichž hra jí dala výrazný rytmický charakter. V jiných se na scéně objevili akrobaté Vertigo, futuristicky odění i naladění tanečníci ze skupiny Mirror Family, kapela Arakain, jež s Bílou zazpívala sérii rockových a metalových skladeb, a došlo i na kresby světlem od Alexe Dowise při písničce Desatero.

Byl to mimochodem jeden z nejsilnějších momentů koncertu, protože duchovní text s uvedenou technikou mimořádně dobře koresponduje.

Písničku Ave Maria věnovala Lucie Bílá vzpomínce na svou maminku, která nedávno zesnula. Uvedla ji slovy: „Myslím si, že matky by neměly umírat.“ Po jejím doznění si za svůj výkon i nezastírané dojetí vysloužila potlesk vestoje. Ten se ostatně, zvláště v závěru koncertu, kdy už zpívala se symfonickým orchestrem, opakoval několikrát.

Nejméně povedeným okamžikem byla produkce skupiny Roboti, složené především z bývalých členů kapely Nightwork i zpěváka Ezyho. Jejich spojení popových evergreenů s úryvky textů z písní Lucie Bílé byla vskutku nepovedená slátanina. Dojem zachránil až závěr, kdy se z robota s baskytarou vyklubal skladatel a Bílé letitý spolupracovník Ondřej Soukup.

Během celého večera Bílá několikrát dokázala, jak znamenitá je zpěvačka. Výtečně a jaksi přirozeně dávala na odiv svůj rozsah, s chutí se pouštěla do technicky složitých pasáží, svým podáním si několikrát mimoděk vynutila absolutní ticho v zaplněné hale a při tom všem si megakoncert užívala. Však to také několikrát během večera svým typickým, trochu hravým a trochu naivním způsobem řekla.

Divákům i sobě nicméně přinesla mimořádný zážitek. Těžko si totiž představit, že tak nákladné a technicky i umělecky dokonalé vystoupení v dohledné době někdo z tuzemských interpretů připraví. Byla to popová show světových parametrů.