RECENZE: Lisztovské finále s přetrženou strunou

Důmyslně zvolený repertoár ukázal široké možnosti pětadvacetiletého klavíristy, který vynikajícím způsobem dokázal odstínit jednotlivé stylové fáze vývoje klavírní poetiky. Předvedl přitom neobyčejnou technickou vybavenost a snivou krásu kultivovaného úhozu.

Zahájil Mozartovými Dvanácti variacemi na téma písně Ah, vous dirai-je, maman, kde jako by navázal na starší umění francouzských hráčů na clavecin bohatě zdobnou ornamentikou.

Jiný byl jeho výkon v Beethovenových 32 variacích na vlastní téma c moll a především v klavírní sonátě f moll zvané Appassionata. Ta vyrůstala z pianissima do emocionálních vrcholů, meditační atmosféru měla ve střední větě.

Závěrečná polnice dominantního nonového akordu ohlásila bitevní vřavu doprovázenou dokonalou prstovou technikou ve finále. Zvláštní, jak daleko se během necelých třiceti let posunuly hranice rokokově lenošivého hédonismu směrem k revolučně napoleonskému běsnění Beethovenova díla.

Druhou část večera zahájil Mao Fujita skladbou svého krajana Ajia Yashiry. Výběr z jeho 24 preludií připomínal idylickou atmosférou obdobný deník rozmarných nálad Fryderyka Chopina. Miniatury vystřídala impresionisticky pestrá Fantazie h moll Alexandra Skrjabina. V barevném duchu vyzněl i Petrarkův sonet 104 z Lisztových Let putování prostoupený lesem alterovaných akordů.

Obraz pekla otevřely sestupné postupy zvětšených kvart ve Lisztově Fantazii quasi Sonatě Po četbě Danta, kde pianista v jakémsi sabatu čarodějnic doprovázeném bohatou akordovou a oktávovou technikou v ohnivém lisztovském gestu přetrhl nechtěně basovou strunu. Bouřlivé ovace publika nebraly konce. Skvělý zážitek.