RECENZE: Ligetiho podobenství o konci světa

Ligeti se svým libretistou Michaelem Meschkem se inspirovali hrou belgického dramatika Michela de Ghelderode překládanou jako Balada o Velkém kostlivci. Ve skutečnosti jde o Tanec Velkého kostlivce jako obraz tance smrti. Postava zde zvaná Nekrocar má za pomoci komety zlikvidovat svět. Bizarní příběh plný obhroublostí a násilí se odehrává v neurčitém čase v knížectví zvaném Breughelland s čitelným odkazem na obraz Pietra Brueghela st. Triumf smrti.

Ve Státní opeře inscenací Ligetiho opery debutoval britský režisér Nigel Lowery. Jeho režijní i výtvarná koncepce se ale s dílem do značné míry míjí. Lowery vytvořil sociálně kritickou grotesku s odkazy na dnešek – kometa v jeho inscenaci má podobu obřího modelu koronaviru, scénu s vládcem Breughellandu Princem Go-Go uvádějí televizní zprávy, po pauze, která je zařazena proti Ligetiho původnímu přání, se ocitáme v továrním masokombinátu zpracovávajícím brutálně naháněné lidské oběti. A celá opera bůhvíproč končí v domově pro zjevně pomatené seniory, v něž režisér proměnil všechny postavy. Dohromady tyto obrazy nijak neladí a ve výsledku spíše zatemňují původní obraz apokalyptického zničení světa.

Daleko lépe si rozumí dirigent Jiří Rožeň s Ligetiho zvukově opulentní hudbou s bohatou a netradiční orchestrací, v níž se vyskytují i nehudební prvky jako houkání klaksonů, trhání papíru, údery do hrnce či výstřel z pistole. Při vší zpočátku vnímané drastičnosti je to ale hudba velmi působivá, dynamická, ironická i lyrická a nesmírně zvukově barevná. Rožeň věnoval nastudování velkou péči, takže si ji lze vychutnat v celé její kráse.

Platí to i o výkonech sólistů v náročných pěvecko-hereckých rolích. Z početného, z velké části zahraničního obsazení dominoval premiéře zjevem i hlasem švédský basbarytonista Marcus Jupither jako Nekrocar, postavu opilce Pieta zvaného Bečka ztvárnil norský tenorista Thor Inge Falch, Prince Go-Go korejský kontratenorista David DQ Lee.

V pěvecky obtížné dvojroli Venuše a Náčelníka Gepopa se blýskla norská koloraturní sopranistka Eir Inderhaug. Ale výborní byli i domácí pěvci Ivo Hrachovec, Magdaléna Hebousse a v Praze zdomácnělá Eiríksdóttir Arnheiður, Michal Marhold, Martin Kreuz a všichni ostatní včetně sboru.

Je dobře, že se jedno ze stěžejních děl operní historie dvacátého století v Praze objevilo. Škoda jen, že s tak velkým zpožděním, a navíc v inscenaci, která diváky spíš mate, než aby jim Ligetiho makabrózní poselství o konci světa dokázala působivě přiblížit.

Festival Opera Nova do 22. června představí ještě řadu dalších hudebně-dramatických děl. Mimo jiné i světovou premiéru opery Jiřího Trtíka Kafkův dopis otci, jež je operním příspěvkem k letošnímu stému výročí Kafkovy smrti.

Hodnocení: 70 %