RECENZE: Liberecká Cesta do zkázy i vykoupení

Začíná se na nádvoří Technického muzea, kde diváky vítá zupácký oficír v univerzální uniformě ověšené řády (Petr Jeništa). Na chůdách a s megafonem v ruce působí jeho řvané povely hrozivě a divák se rychle ztotožní se zástupem dětí, jež se kufříky v rukou a v šatech z doby druhé světové války řadí k odjezdu do neznáma.

A do toho zní v podání operního sboru jímavá Kačena divoká v úpravě Leoše Janáčka předznamenávající téma celé Cesty: vztah matky a dětí v okamžiku existenciální krize.

Druhá část se odehrává v jedné z muzejních hal, kde posuvné dveře sugerují dveře vagonů odvážejících děti do Terezína. Tam měla v roce 1943 premiéru opera Brundibár Hanse Krásy o dětech bojujících proti zlu ztělesněnému flašinetářem Brundibárem.

Hraje se i zde a do Brundibára se převtělí zupácký velitel, tentokrát už s pistolí. V okamžiku, kdy opera vrcholí vítězným pochodem dětí, jimž se podařilo porazit Brundibára, zazní siréna a potemnělý prostor protnou ostré kužely reflektorů – na šťastný konec to zdaleka nevypadá.

Na louce u bazénu na Tržním náměstí se odehraje taneční intermezzo. Ačkoli volba Ježkova Bugatti stepu, choreografie i kostýmy ve stylu němé grotesky naznačují odlehčení, stále se tu vznáší stín smrti. Veselý výlet do přírody se obratem kufrů změní ve výlet do koncentráku, a že se jeví stejně bezstarostný, svědčí jen o tom, že děti nevěděly, co je čeká. Je to zlo v groteskní chaplinovské poloze.

Poslední putování vede do budovy Šaldova divadla. A to za uniformovaným vůdcem v čele, který povely v němčině a italštině vymění za ruštinu, protože fašismus a násilí nejsou jen věcí historie dávno minulé. V hledišti divadla se zopakuje finále Brundibára, na něž naváže první část Dvořákova oratoria Stabat mater, navracející téma utrpení matky přihlížející umírání vlastního dítěte. V prostém, ale účinném aranžmá akcentujícím vztah dětí a rodičů zni poselství Dvořákova oratoria s velkou naléhavostí.

Očistnou proměnou projde nakonec i postava ztělesňující zlo. Ale to už by bylo prozrazení pointy silného emotivního představení, které v myslích diváků doznívá v otázce, kam až na cestě k humanitě a smíření došla civilizace 21. století.

Autorce projektu a režisérce Lindě Hejlové Keprtové se podařilo skrze obrazivá zastavení připomenout palčivé téma dětského holocaustu bez poučování a v nenásilně aktualizovaných souvislostech. Její Cesta je zážitkem jak pro dospělé, tak především pro více než 120 účinkujících dětí z libereckých hudebních i tanečních souborů, jimž řekne o této hrůzné kapitole historie víc než sebepodrobnější výklad.

Absolvovala jsem Cestu v dopoledním čase spolu se žáky základních škol, kde publikum generačně odpovídalo dětským aktérům. Počáteční obavy z toho, jak děti představení přijmou, rychle rozptýlilo jejich zaujetí pro každou z etap putování i nadšený potlesk v závěru.

Pochvalu zaslouží všichni aktéři – sbor a orchestr DFXŠ i Orchestr ZUŠ Jabloňová, sólisté Věra Poláchová, Petra Vondrová, Sergey Kostov a Ievgenii Gunko za skvělé pěvecké i přirozené herecké výkony, všichni zpěváčci Brundibára i dívky z Baletní školy DFXŠ. A neméně i herec Petr Jeništa za sugestivní ztělesnění zla.

Spojení Janáčkovy, Krásovy, Ježkovy a Dvořákovy hudby s osudy dětí, putujících na smrt, působí na diváky, aniž by z nich loudilo emoce násilím. Oslovuje citlivá lidská srdce i duše přirozeně, díky bezprostředně zaujatému projevu dětí. Stojí za to se za Cestou do Liberce vypravit. Příležitost se nabízí už jen ve třech představeních od 15. do 17. června.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo F.X. Šaldy