Piko - A. Rychlíková a P. Šplíchal

Článek

Jeho první chvíle slávy nastaly za druhé světové války, kdy je užívala německá armáda. A další proslulost si získala v socialistickém Československu, kde ho „zlaté české ručičky“ dokázaly nejen uvařit, ale i notně vylepšit.

Kniha Piko, což jeden z mnoha slangových výrazů této drogy, autorské dvojice Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, mapuje nejen její vznik a historii u nás, ale autoři se chtěli na její užívání i závislosti vůbec podívat z různých zorných úhlů.

Nechybějí příběhy uživatelů napříč sociálním spektrem, slovo odborníka, ani hledání východisek ze slepých uliček. Jejich knihu lze bez uzardění nazvat jako precizní a propracovanou studii této látky „pro život“ (název vymysleli ve farmaceutické společnosti Temmler Werke a vznikl z latinského per vite).

Černobílé psychedelické ilustrace Tomáše Motala, které působí jako moderní pojetí pekla Hieronyma Bosche, celou publikaci ozvláštňují. Nabízejí totiž i čtenáři, který nemá s touto látkou zkušenost takříkajíc na vlastní kůži, jakousi novou vizuálně estetickou perspektivu.

Autoři přistupují k narkomanům a jejich závislosti jinak, než je běžné. Bourají zažité stereotypy zakonzervované ve veřejnosti, které nálepkují tyto lidi jako špinavé smažky na hraně kriminality.

V kapitole nazvané Rozhoduje míra devastace autoři píšou, že tolerance k alkoholu je u nás velká, zatímco u perníku si málokdo umí představit, že svůj návyk někdo kontroluje a svým způsobem i zvládá. Demonstrují to na příběhu uživatele, který chápe alkohol jako mnohem větší nebezpečí.

To, že různé generace vnímají závislost na drogách odlišně, je patrné z pasáže, kde autoři hodnotí knihu Radka Johna Memento, která vznikla v totalitních dobách. Vyčítat mu, že protispolečenské postoje karikuje a že k narkomanům přistupuje konformisticky a pro feťáky nenachází vůbec žádné pochopení ani východiska, je absurdní.

Román vyšel v roce 1986, takže těžko mohl ve své knize vyjadřovat sympatie k „závadovým skupinám mládeže“, jak je komunisté charakterizovali (ostatně jako každého mladého, jehož neměli pod kontrolou). Taková kniha by neměla šanci vyjít. Přesto je dobře, že mu aspoň přiznávají to, že dokázal popsat vývoj užívání drog v normalizační subkultuře.

Kniha Piko sice nemá velký rozsah, ale přesto dává čtenáři možnosti poopravit si své letité předsudky a nalézat případné odpovědi na vyřčené i nevyřčené otázky.