RECENZE: Lekce odvahy a slušný pop Beyoncé

Americká popová hvězda Beyoncé vydala v pátek 13. prosince své v pořadí páté studiové album. Nazvala je jednoduše Beyoncé a učinila tak bez jediného předchozího upozornění hudebnímu světu.

Na serveru iTunes se ten den objevila deska se čtrnácti novými skladbami a sedmnácti aktuálními videoklipy, to aby prý lidé věděli, co se při zpěvu písniček honí Beyoncé hlavou. Namísto napjatého očekávání dostali posluchači novinku nečekaně a mohli ji chápat třeba jako vánoční dárek anebo jako revoluční změnu v politice vydávání nových alb.

Zpětná vazba byla úžasná. Beyoncé pokořila několik prodejních rekordů a v prvním týdnu její album vyšplhalo v prodejním žebříčku Billboardu rovnou na první místo. Takové ocenění si ostatně za náročnou lekci odvahy v nejisté době zasloužila.

Materiál, který na albu nabídla, je po obsahové stránce překvapivě osobní až intimní. V textech se objevují témata chorobného perfekcionismu a touhy být oceňována (v písni Pretty Hurts), nedostatku důvěry k vydavatelům (Haunted), překonávání pochybností o sobě samé (duet s Drakem Mine), žárlivosti (Jealous) nebo smrti (Heaven).

V sousedství tak zásadních otázek, na které se v uvedených písničkách pokouší najít odpověď, jsou pak odvážné slovní erotické obrazy, skoro až nestydaté touhy a milostná vytržení. Krášlí smyslnou Drunk In Love (duet s manželem Jay-Z), provokativní Blow a No Angel nebo téměř perverzní Partition. Pro uklidnění vzrušení jsou na albu romantická XO a přívětivá Blue.

Jinými slovy – pokud jde o texty či mimoděčná konstatování v kontextu pop music a tvorby Beyoncé, je to pestré album s trochou překvapení. V této oblasti rozhodně učinila zásadní pokrok.

Na vzniku kolekce pracovali jedni z nejlepších autorů i producentů současného popového světa. Pharrell Williams, The-Dream, Hit-Boy, Timbaland, Drake, Sia Fuler, Justin Timberlake či Miguel – ti a další spojili pro Beyoncé vlivy moderního r’n’b, klasického soulu, hip-hopu, funku a porce elektroniky. Menší část alba je nahraná živě, větší je ale upletena z elektronických studiových zvuků, které světový mainstream v posledních letech provázejí tak zarputile, až se jeví být viníky jeho tvůrčí potence a schopnosti zaujmout dobrou písničkou. Beyoncé se o pár hudebních nápadů na svém albu sice opřít může, její největší předností však nadále zůstává hlas a v tomto případě i příběh kolekce.

Sedmnáct videoklipů, které ji doprovázejí, k tomu totiž zásadně přispívá. Některé z nich by se mohly jevit jako provokativní, nicméně jsou zasazeny v kontextu dosavadní práce zpěvačky. Beyoncé přece nikdy své tělo neskrývala, a tak lze přijmout skutečnost, že v tom mimo jiné pokračuje dál, jen s tím má menší problémy, než tomu bylo před lety.

Deset let po vydání jejího prvního sólového alba Dangerously In Love je i kvůli tomu jasné, že se velmi změnila. Ať už jako zpěvačka, protože dnes je v jejím výrazu víc odhodlanosti a sebejistoty, tak jako žena a umělkyně.

Žádné téma současného světového popu pro ni není tabu a dokáže s nimi pracovat jako dáma, která si už nemusí nic dokazovat. V tom je nesporně její obrovská výhoda.