RECENZE: Lehký heavy metal Iron Maiden

V úterý večer vystoupila tato osmačtyřicet let existující britská šestice ve vyprodané pražské O2 areně a potvrdila, že koncertní zastávky u nás si ujít nenechává. Oproti loňskému setu na stadionu Slavie v pražském Edenu se přemístila do haly, a jelikož ji české publikum miluje, nachystala mu rovnou koncerty dva. Razantně také změnila program.

Turné The Future Past je primárně věnováno dvěma deskám, předloňské Senjutsu, ze které zaznělo pět skladeb, a Somewhere In Time z roku 1986, z níž bylo naservírováno také pět kousků. Dalších pět písní bylo z pěti různých alb, přičemž třeba Caught Somewhere In Time, Stranger In A Strange Land či The Time Machine do koncertního repertoáru skupiny nikdy až tak nepatřily a v budoucnu zřejmě patřit nebudou.

Iron Maiden nicméně jejich zařazením učinili podstatné kroky pro to, aby jejich koncerty nezačaly nudit, aby se jejich čilá pódiová aktivita nepostavila proti láskyplnému sepětí s fanoušky, naopak je zase a znovu příjemně přiživila.

Jsou zkušená koncertní kapela, kterou tvoří výteční muzikanti s chutí stále dokazovat, že jakkoli jsou jejich písně instrumentálně, aranžérsky i pěvecky poměrně složité a vzdálené rockové přímočarosti, nemají s nimi naživo nejmenší problém. Hrají je stále s takovým nasazením, drajvem a již zmíněnou lehkostí, že se divákovi při pohledu na pódium vedle rytmických pohybů do celého těla dere i úsměv do tváře.

Takový kytarista Janick Gers to s gustem podporoval. Působil dojmem, že je šťastný, nadto v dobré kondici. V jednu chvíli tančil rozpustilý tanec kolem vlastní osy, jindy k tomu ještě efektně švihal kabelem od kytary, pak zase svůj šestistrunný nástroj na popruhu obtáčel kolem svého těla, v rukou s ním předvedl něco jako judistický chvat a v závěru jím máchal nad hlavou, jako by ho chtěl mrsknout do dálky.

K tomu všemu ve svých šestašedesáti letech několikrát vyšvihl nohu na poměrně vysoký odposlech, dlouho ji tam nechal, hrál a tvářil se, jako by při téhle bezmála gymnastické figuře odpočíval.

Ostatní se při hraní culili, usmívali na diváky i na sebe a hráli přitom dost náročné pasáže, které pomáhaly sepsat historii tvrdého stylu hned od jeho vzniku. Baskytarista Steve Harris stále obsluhoval svůj nástroj jako sólovou kytaru a hýčkal si průbojný „kovový“ zvuk, který z něho vycházel, a Bruce Dickinson nad tím vším vládl trochu drzým, jakoby roztančeným a především jistým zpěvem, který dotváří škálu poznávacích položek celkového zvuku Iron Maiden.

Klidně mohli vybrat některé jiné písničky z uvedených alb, možná mohli být přičinlivější při tom, když jim vetkávali aktuální aranže a koncertní podobu, opět však přichystali zážitek na nějaký čas nezapomenutelný. To i s velkým, nápaditým pódiem, na němž se střídaly obrázky různých prostředí, příchody příšerky Eddieho na scénu v různých podobách či leckdy až baletní kreace zpěváka Dickinsona.

A jistili to tím, že kdyby se snad diváci začali v důrazu na písně ze dvou vyvolených desek v programu utápět, zařadili do něj hitovky Can I Play With Madness, Fear of The Dark či Iron Maiden, jimiž je spolehlivě uklidnili a získali znovu na svou stranu.

Hodnocení: 90 %

Může se vám hodit na Zboží.cz: Senjutsu - Iron Maiden, Killers - Iron Maiden [LP]