Článek
Po úspěchu svého muzikálu Hamlet v devadesátých letech se Ledecký pustil do dalšího shakespearovského díla, Othella. Děj však posunul do současnosti, hlavní hrdina není Maur, nýbrž Arab kdesi ze Středního východu, kde se vše odehrává. Občas dílem probleskne nějaká narážka na aktuální společenské či politické dění a hlavní postavou je právě Iago, kterému dal autor na pódiu podobu sympatického hajzla.
Posunul ho do role vypravěče příběhu, jenž shakespearovskou tragédii převypráví, a dodal mu přirozené sympatické vzezření i dávku jakéhosi roztomilého rošťáctví. Iago v muzikálu působí, jako by jeho úklady byly jenom taková legrace, jako by nešlo o životy jiných.
Pro muzikál je to dobrá poloha. Tím spíš, když Iagovo vyprávění posunuje příběh plynule kupředu. Problém však nastane ve chvíli, kdy v samotném závěru Iago dojde k jakémusi ponaučení, při kterém celý dosud vyprávěný příběh shodí jako „pouhé“ divadelní představení herců, kteří si za chvíli půjdou dát panáka. U diváka by se mohl snadno dostavit pocit, že i on je obětí Iagových zákeřností.
Rogera (vlevo) hrál při premiéře Michal Novotný.
Závěr muzikálu je diskutabilní i proto, že chce-li jeho návštěvník nalézt v moderním pojetí shakespearovské tragédie hloubku a odkaz pro dnešek, v podstatě mu to neumožní, neboť se v bezprostředně následující děkovačce ansámbl roztančí a herci počnou zpívat klíčové písně.
Přitom to do té doby chvályhodně s tanečními kreacemi nepřeháněl, jistě s autorským vědomím, že v mnoha jiných českých muzikálech byl tanec mnohdy jen zástěrkou prázdna, které v dané chvíli na pódiu nastalo. V Iagovi je pro muzikál vždy situačně platný.
Ledeckému se bohužel nepodařilo napsat natolik zajímavé či výrazné skladby, aby alespoň některé zůstaly v paměti po představení. Dominika Richterová v roli Desdemony nicméně ve druhé části zazpívala skvěle baladu, když excelovala zejména ve vypjatých pasážích. Byl to také jeden z mála momentů, kdy se z muzikálu linuly nějaké emoce. Odlehčený styl vyprávění i absence výrazných melodií mu je totiž jinak trochu upírají.
Ku cti Janka Ledeckého slouží, že se jako skladatel nepohybuje pouze v hájemství muzikálového popu, ale vychází mimo ně a dotýká se i jiných stylů. Muzika zní i mimo zpívané písně, což pomáhá akcentovat dramatičnost či jinou náladu jednotlivých scén. V Divadle Hybernia se v ní ale mnohokrát utopilo mluvené slovo. A nebylo příjemné, když se paprsky světel v některých scénách zařezávaly divákům v prvních řadách do očí.
Ledeckého Iago je muzikál s dobrým příběhem i autorským záměrem a vkusným převedením do současnosti. Také však s průměrnými hereckými i pěveckými výkony, písněmi a málem výrazných emocí.
| Iago |
|---|
| Divadlo Hybernia, Praha, 21. září |