RECENZE: Krása, ale bez velkých překvapení. Se čtyřmi oscarovými nominacemi jde do českých kin Dánská dívka

To vše je ve filmu podstatnější než příběh, inspirovaný dánskou malířkou Lili Elbe, která se narodila a dlouho žila jako Einar Wegener, jeden z prvních, kdo podstoupil operativní změnu pohlaví.

Jenže se to stalo už dávno, a i když má takový příběh stále příchuť čehosi neobvyklého, senzace to není, což je dobře. Mimo jiné i proto, že se člověk vlastně nemusí touto, ve dvacátých letech minulého století skandální záležitostí rozptylovat a může se plně soustředit jak na vztahové okolnosti, tak na výtvarnou stránku filmu, která sama o sobě určitě stojí za návštěvu kina.

Malířský manželský pár Einar a Gerda Wegenerovi se velmi miloval, a to jak v citovém, tak tělesném smyslu slova. To byl svým způsobem kámen úrazu. Když totiž Gerdě jednoho dne nepřišla modelka, Einar po krátkém zdráhání z lásky k manželce svolil, že dívku zastoupí, natáhl si punčošky, obul střevíčky, usadil se do potřebné pózy a zatraceně se mu v tom všem zalíbilo.

Spouštěcí moment zafungoval a Einar, zprvu vyděšený, pak rozpačitý, začal podléhat zálibě v kostýmech a jejich předvádění, až se ze hry na sestřenici Lili, kterou hráli společně s Gerdou před přáteli i uměleckou společností, stal vážný problém. A Einar si začal uvědomovat, že se vlastně už jako dítě necítil nejen v chlapeckých šatech, ale ani ve vlastním těle nejlépe, a že je to s ním zkrátka všechno nějak jinak.

Eddie Redmayne je logicky v každém ohledu pohlednější než skutečný Einar/Lili v obou vzezřeních, ale především podává oscarový výkon v tom, jak dokáže vyjádřit ono postupné proměňování osobnosti. Zejména poté, co si jeho postava nejprve nesměle, pak naplno uvědomí, že nechce dál žít ve lži vůči sobě samé. Cit a vztah k manželce přetrvává, ale odhodlání skoncovat s falešnou minulostí je silnější než jakákoli jiná emoce.

Cituplný vztah hraje s velkou přesvědčivostí i Alicia Vikanderová, žena, která přijala manžela za modelku a konečně naplno prorazila na poli umění, ale zároveň ztratila životní lásku. Přesto ve své lásce vytrvala, i když se jí měnila doslova před očima. Obecně vzato se takové lásce za takových okolností ani nechce věřit, ale právě díky Vikanderové působí na plátně docela přirozeně.

Předností filmu je jeho výtvarné pojetí, výprava, kostýmy i kamera. Vše je laděno do barev, tónů i nálady, které vidíme na obrazech. Působivě je vyjádřeno jak prostředí uměleckých kruhů dvacátých let minulého století v Paříži i jinde, tak dánská krajina.

Film plyne tak zvolna, jak zvolna prodělávali jeho aktéři proměnu svou i svých blízkých. Přesto nenudí, protože i když občas zadrhne děj dokonce tak, že by člověk chtěl položit doplňující otázky k tématu, pořád je na co se dívat. Na nudu nedojde.