Hlavní obsah

RECENZE: Kiks. Nečekaný Třešňákův návrat na výbornou

18. 11. 2022, 8:15

Vlasta Třešňák dlouho tvrdil, že je nejen emeritním pomocným zeměměřičem, ale také, že kytaru i foukačku dal do frcu a koupil si štětce, plátna a barvy. Žádné koncerty tato výrazná postava folkového Šafránu, kterou komunistický režim donutil k emigraci, neplánovala. Psát texty však nepřestal. Nakonec se dočkaly i zhudebnění.

Článek

Spiritus agens nakladatelství Galén Lubomír Houdek dokázal Třešňáka přesvědčit, aby je nahrál s obnoveným Temporary Quintet. A album Kiks patří k nejlepším.

Není písničkářsky folkové, nabízí městské blues z periferie, které ale není poplatné žádným vzorům. Podobně jako u Petara Introviče je to přirozený jazyk, jejž Třešňák používá. A nejde ani o velký odklon od kořenů, městské blues je také druhem folklóru nedávných dob.

V textech se Třešňák hodně vrací k jazyku pomalu zaniklého dělnického předměstí s jeho argotem, hrabalovsky rázovitými postavami i příběhy. Arbajt se slovy: „mne padla, jsem líný, jsem líný, jsem líný“ je zpovědí nemakačenka.

Chamták sice připomíná argotem žižkovskou galerku, než se ukáže, že nejde o klasického zloděje, ale o ambiciózního lichváře hledajícího všechny příležitosti, jak obrat lidi: „chce si ustlat v politice, zařídit se na důchod, má něco v pácu…“.

Třešňák neztratil svůj pozorovací talent, ale deska má mnohem více vrstev, jak ukazuje dramatický král převleků Maestro Diabolo nebo až surrealistická Valpuržina noc, kde si hraje se jmény českých básníků.

Ale je tu i osobní zpověď Básník smůla s jazzovým pianem o tom, jak píše do šuplíku a ve které si také hraje se slovy, když končí „přec jednou budu jantarem“. A nechybí ani pesimistický obraz současnosti Nomen est omen.

O kvalitách proměnlivého Temporary Quintet není potřeba mluvit. Za vše mluví, že jej tvoří přední představitelé tuzemského jazzu. Klíčovou postavou je kytarista a autor značné částí písní Josef Štěpánek, saxofonista Honza Štolba nebo bubeník Miloš Dvořáček.

Ovšem fascinující je, jaký pěvecký výkon podává sám Třešňák, který často končíval u polomluveného projevu. Naráz se s jistotou pouští do zpěvných refrénů. Po loňském Nočním obrazu Vladimíra Mišíka je to další skvělé album, ukazující, že generace muzikantů sedmdesátých a osmdesátých let má co říci.