RECENZE: Když se rodina rozdělí. Do českých kin včera vstoupil Rodinný film

Tentokrát vypráví jednoduše srozumitelný příběh rodičů v podání Karla Rodena a Vandy Hybnerové, kteří si chtějí splnit životní sen – vydat se sami, jen se svým psem, kolem světa. Dospívající děti (ztvárněné Jenovéfou Bokovou a Danielem Kadlecem) se tak o sebe musejí v bytě v centru Prahy postarat samy.

Název Rodinný film je dvojznačný. Na jednu stranu režisér od stejnojmenného žánru neustálým znejišťováním odvádí, na stranu druhou je ale ten název v něčem přesný. Ve filmu není jeden hrdina, klíčovým prvkem vyprávění je rodina jako celek. Jakmile se rozdělí, čekají na každého jejího člena jen problémy. Rodiče v lodi na moři prudká bouře. Děti trable ve vztazích, ve škole, se zdravím.

Jako by chtěl režisér (a spoluscenárista) Omerzu své postavy za to, že se rozdělily, potrestat. Teprve jejich opětovné setkání přináší opět naději.

O rodičích není po ztroskotání lodi slyšet, a tak sledujeme hlavně děti, které nejdříve chtěly svou nově nabytou svobodu oslavit nekonečným večírkem, ale časem začaly postrádat stará pravidla. Jsou také samozřejmě čím dál nervóznější, že se jim z druhé strany světa už dlouho nikdo neozývá. Situace se nenápadně mění v boj o přežití.

Tento boj se zrcadlí i ve druhé hlavní lince filmu, kde o život zápasí Oto, čtyřnohý člen sledované rodiny. Ten bouřku na moři ustál, doplaval na nejbližší tropický ostrov a tam se jako trosečník snaží vydržet do doby, než se objeví nějací zachránci.

Jedním z cílů mladého režiséra bylo doložit, jak omezeně současný člověk pracuje s vlastní empatií. Mnohem víc se nás podle jeho slov v rozhovoru pro přílohu Práva Salon dotýká utrpení zvířat než ostatních lidí, k těm se vztahujeme jen zprostředkovaně, virtuálně, na dálku, převládá lhostejnost. Člověk si přece za své potíže může skoro vždycky sám, nikdy není zcela bezbranný, říkáme si a nevadí nám, že na protipříklady narážíme na ulicích měst každý den.

Omerzu v tomto směru nastražil past, do které není složité se nechat chytit. Zatímco s opuštěným domácím mazlíčkem přirozeně cítíme, lidské postavy, byť zakoušejí snad i těžší osud, nás nechávají chladnými.

Potíž je, že nás občas k té pasti režisér tlačí trochu okatě. Zatímco bojem se živly vyčerpaný pes na ostrově trpí hlady, studený, odosobněný pražský byt k soucítění s postavami, které neprojevují příliš emocí, zrovna nevybízí. Navíc se v jednu chvíli do věci vloží i maskérka, která nechá hrdiny od slunce „spálit“ tak nepřirozeně, že nás od nich odežene ještě víc.

Omerzu je za nadějného filmaře považován kvůli samozřejmosti svého vyprávění i snaze říct něco důležitého. Pluje momentálně někde na čele flotily mladých režisérů, kteří se snaží naši kinematografii zase dostat do pozornosti zbytku světa. Snad neztroskotají.