RECENZE: Když matka bojuje o syna i lepší život

Irina je čtyřicátnice z Ukrajiny, která žije sama se synem už řadu let na českém maloměstě, ale občanství stále nedostala. Na jedné z cest na Ukrajinu pro další potřebné dokumenty ji zastihne zpráva, že jejího patnáctiletého syna, kterého nechala kvůli gymnastickým tréninkům v Česku, přepadli, zmlátili, a teď v umělém spánku čeká na operaci.

Hned v těchto prvních záběrech získá divák téměř jistotu, že vynikající Vita Smačeljuková hraje ženu, která si jde za svým s urputností, silou a přesvědčením, že žádná překážka není dost velká, když jde o její dítě. U synova lůžka je mírná a vystrašená, před policistou (Igor Chmela) sice vystresovaná, ale sebejistá, rozhodnutá, že násilník musí být odhalen a potrestán.

První podezření, které potvrdí bezprostředně pro procitnutí z narkózy i raněný chlapec, padne na tamní Romy. Něco na tom ale tak úplně nesedí a postupně se ukazuje, že to všechno také mohlo být jinak. A Irina všechno řeší důstojně, zdánlivě bez emocí, a to i ve chvílích, kdy výbušná matka obviněného romského chlapce (rovněž přesvědčivá Klaudia Dudová) doslova soptí.

Jenže Irina ve snaze dobrat se odhalení zajde dál, než měla zprvu v úmyslu. Přistoupí na vystoupení před kamerou, a pak už, ať k synovu zranění došlo jakkoli, není cesty zpět. Moc sociálních sítí a médií je velká, tlak na matku stoupá ze všech stran.

Pod záminkou spravedlnosti se navíc začnou objevovat nabídky na výhody, jaké byly pro přistěhovalce do té doby nedostupné. Irina se dostává do soukolí českých společenských, mocenských i aktivistických skupin.

Všichni se „její případ“ snaží využít, dělají z ní bezmála mučednici, zdá se, že občanství najednou nebude problém, nabídne se dokonce možnost nesrovnatelně lepšího bydlení. Je ale zřejmé, že všem jde především o vlastní prospěch, a začínají ji skoro až vydírat. S úsměvem, pod pláštíkem spravedlnosti, korektnosti, charity. A nejaktivnější skupina svolává přes sociální sítě velký průvod na Igorovu podporu, který se může zvrtnout v cokoli.

To nejdůležitější drama se však odehrává v Irině samotné. Bez velkých efektů, klidně, ale o to naléhavěji vyprávějí tvůrci celý příběh prakticky výhradně z její perspektivy, z hlediska jejího morálního dilematu, kdy se na jedné straně nabízí možnost důstojnějšího života, ale Irina, která svůj i synův život dosud budovala jen vlastním velkým úsilím, si musí klást otázku, za jakou mravní cenu. V těchto scénách má film i největší napětí, divák do poslední chvíle neví, jak Irina toto dilema vyřeší.

Nejsilnější je to ve chvílích střetů se synem, postoj obou k realitě, která je zaskočila, se střídavě mění, a divák si nakonec nepřeje nic víc, než aby se jejich vztah nerozpadl nadobro. Bude to ale možné, a jak budou oba dál žít?

Medvecký s Blaškem natočili silný a do značné míry odvážný film, jenž si pozornost a zájem diváků zaslouží, byť nebude snadné, aby se v kině vedle těch ryze zábavných prosadil. Je plný otázek, které si člověk už při jeho sledování klade, a sám v sobě se ještě po jeho zhlédnutí pokouší hledat odpověď na to, jak by se zachoval on. V pocitech hlavní hrdinky se přitom příběh nikterak dušezpytně neutápí, sleduje její počínání a reakce na konkrétní situace, a divák její emoce docela přirozeně vycítí.

I když herecký výkon hlavní hrdinky byl jedním z nejsilnějších stavebních kamenů, mohl se opřít o velmi dobře vystavěný scénář a režisérské schopnosti, které třiatřicetiletý Blaško prokázal už v sérii Podezření i v Případech 1. oddělení.