Článek
Bieito uzavřel příběh vášnivé ženy toužící po lásce a utýrané nemilosrdným okolím do holých zdí obrovské betonové haly s mrazivým světlem zářivek. Už během předehry nechává Káťu pobíhat a bezmocně tlouci do stěn, čímž zbytečně popisně sugeruje Kátin pocit vězení, dostatečně naznačený už samotnou scénografií.
S prostorem nakládá bohužel i nadále dosti ilustrativně: pro scénu v sadu jej nechává nasvítit zeleně, postavy mechanicky šplhají po kovových skobách zasazených do protilehlých stěn a po Kátině splynutí s Borisem se zadní stěna sklopí na scénu a vytvoří bazén, do něhož režisér nechá napustit vodu.
Na rozdíl od brněnské Káti Kabanové režiséra Roberta Carsena, kde vodní hladina od počátku hrála stěžejní tematickou, výtvarnou i emotivní roli, zde se jeví jen jako přidaný efekt – vodou se brodí všechny postavy bez většího smyslu, takže Kátin smrtící pád do ní a následně bůhvíproč spuštěný prudký déšť nemá patřičný účinek.
Bieitova režie působí spíš jako souhrn jednotlivých efektů nepropojených důslednou tematickou linií. Zřetelná je devastace postav alkoholem v případě Tichona i Dikoje, pouze naznačená zůstává odvrácená tragičtější stránka tvrdé Kabanichy, nevyložený zůstává i vztah Borise ke Kátě, stejně jako Kudrjáše a Varvary. A zbytečnou pozornost poutá Glaša hýčkající po celou dobu v náručí živou slepici. Obraz morálně i citově zdevastovaného světa zůstal kdesi na půli cesty skutečně působivého jevištního výkladu.
Hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka má patřičnou gradaci a tah, posílený i tím, že se opera hraje bez pauzy, nicméně akcentuje spíše dramaticky osudové polohy partitury a postrádá protiváhu ve vroucnosti, lyričnosti a zpěvnosti, stejně jako zvukovou barevnost a plasticitu detailů Janáčkovy geniálně motivicky propracované opery.
V titulní roli debutující sopranistka Alžběta Poláčková vytvořila jednu ze svých dosud nejlepších a nejcelistvějších postav, jak po pěvecké, tak i herecké stránce. Svůj objemný a přitom krásně znějící hlas uplatnila jak v plném zvuku, tak i v nádherných pianissimech, Káťu obdařila vášní, něhou i hořkostí.
Peter Berger v roli Borise uplatnil svůj znějící tenor i atraktivní zjev, jeho vztah ke Kátě ale zůstal spíše rutinní. Především hlasově dosáhla na Varvaru i rovněž v roli debutující Arnheiður Eiríksdóttirová, což platí i o Jaroslavu Březinovi v roli Tichona, z něhož režie vytvořila spíš monstrum než živoucí postavu. Pro roli Kudrjáše se ukázal být výborným představitelem Josef Moravec.
Očekávání spojená s osobností renomovaného režiséra zůstala naplněná jen zčásti. Možná i vinou toho, že měl ke zkoušení se souborem jen velmi krátký čas, nicméně pocit nedotaženosti naznačených vztahů a výkladu se po páteční premiéře neodvratně vnucuje.
Leoš Janáček: Káťa Kabanová |
---|
Dirigent Jaroslav Kyzlink, režie Calixto Bieito, scéna Aída Leonor Guardia, kostýmy Eva Butzkies, sbormistr Jan Bubák. Premiéra 28. ledna v Národním divadle, Praha. |
Hodnocení: 70% |
Může se vám hodit na Firmy.cz: