RECENZE: Karel Svoboda by měl radost. V Plzni se zrodila nová generace Draculy a je plná síly

V muzikálu, od jehož vzniku v příštím roce uplyne třicet let, skladatel Svoboda potvrdil, že jeho hudba snese srovnání i se zahraničními klasiky žánru. Není divu, že v době, kdy muzikály v Česku přicházely do módy, zaznamenal fenomenální úspěch. A to nejen díky geniální hudbě, ale i díky účasti plejády populárních jmen, zejména Lucie Bílé a Jiřího Korna, a také díky do té doby nepříliš známému Danielu Hůlkovi, pro nějž šlo doslova o raketový start kariéry. Všichni tehdy ve svých rolích nastavili standard, kterému bylo a je těžké se vyrovnat.

To, co platí o geniální hudbě, se nedá říct o libretu, které se od původní knižní předlohy Brama Stokera na hony vzdálilo. S dějem románu má muzikál společného jen pár motivů a značný posun je v tom, že z původního hororu vznikla navzdory kvalitním písňovým textům Zdeňka Borovce prazvláštní milostná romance a pro řadu náročnějších kritiků i těžko stravitelný kýč.

Kdo se ale dokáže povznést nad tím, že libreto vytváří z transylvánského netvora figurku obdařenou lidskými city a budící sympatie, je odměněn záplavou emocí vyvolaných mimořádně silnou hudbou, která problematickou dějovou konstrukci zachraňuje.

Plzeňská verze Draculy je pro českou muzikálovou scénu zlomová, protože představuje zásadní odstřižení od dědictví původního pražského uvedení. Jde o první české nastudování, ve kterém nezpívá ani nezaskakuje nikdo z původního obsazení, a to včetně Daniela Hůlky, který ve své životní roli účinkoval v prvním nastudování pro Kongresové centrum i v Divadle Hybernia a také v poslední verzi z roku 2015, která se hraje dodnes v Hudebním divadle Karlín.

Plzeňské nastudování nové generace je jedním slovem zdařilé. Jozef Hruškoci v titulní roli boduje především po pěvecké stránce, navíc typově jde o ideálního představitele Draculy. Velmi přesvědčivý je Hruškoci v romantických pasážích s vyznáním lásky, oplakáváním Adriany či ve stěžejní písni Nespravedlivý Bůh, kde jeho výkon snese i srovnání s Hůlkou.

Martin Holec se blýskl v trojroli šaška, sluhy a profesora – a všechny tyto polohy si doslova užívá. Scéna, ve které šašek na pranýři filozofuje nad tématem smrti, patří v jeho podání k nezapomenutelným. Naopak poněkud obscénní uchopení skladby Sluha a čas, kde ho režie nechává osahávat bezvládně ležícího Stevena, budí rozpaky a vlastně i postrádá smysl.

Velmi dobrý výkon předvedla také Natálie Dvořáková v roli Lorraine, a to jak ve scénách, v nichž se vyznává z milostného citu vůči Draculovi, tak v dramatických polohách zrazené alkoholičky. Její kreace připomínají interpretaci Lucie Bílé, která v této roli v prvním nastudování nastavila dosud nepřekonanou úroveň.

Pěkně obstála také Lucie Pragerová v dvojroli Adriany a Sandry. Odvedla standardní a slušný výkon. Excelentně se zadání zhostily Andrea Holá, Eva Staškovičová a Kateřina Herčíková, které se vtělily do groteskních rolí Nymf se značným gustem a jejich pěvecké a pohybové kreace jsou ozdobou představení.

Z menších mužských rolí upoutal zejména strhující výkon Pavla Klimendy, kterému byla svěřena role Stevena. Jeho výkon včetně monologu V hrobce lze označit za vrcholný.

Orchestr pod vedením Kryštofa Marka předvedl ve srovnání s originální nahrávkou v některých pasážích jinou práci s tempy a také bohatší instrumentaci, což dobře vyniklo například v hardrockové instrumentální pasáži při devastaci kasina v závěru představení.

Režiséru Lumíru Olšovskému se podařilo z inscenačního potenciálu, který předloha skýtá, vytěžit maximum, a to díky práci s různými detaily, například využitím drobné pyrotechniky, i dobré volbě členů svého týmu. Ke spolupráci si Olšovský přizval svého dvorního scénografa Davea Bensona. Zdařilá je třeba koncertně pojatá scéna, ve které Lorraine zpívá titulní píseň muzikálu Jsi můj pán, přiléhavé jsou kulisy s lidskými lebkami ve druhém i třetím dějství či pohyblivé konstrukce s náznaky graffiti a obří světélkující ruleta ve třetím dějství.

Kus práce odvedla choreografka Ivana Hannichová, a to jak s početnou company, tak třeba s postavami Krvinek, které symbolizují smrt a patří jim nejen celé jeviště, ale také prostor nad ním, když se vznášejí na rudých akrobatických šálách, i když tím mohou odpoutávat pozornost od děje pod nimi.

Kostýmy Kateřiny Proškové dobře slouží svému účelu a jsou zdařilé ve všech třech částech představení, z nichž každá se odehrává v jiném historickém období. Výtvarná stránka je kromě vynikající hudby a velmi slušných pěveckých výkonů důvodem, proč lze představení navštívit i opakovaně.

Divadlo Josefa Kajetána Tyla má po loňské velmi zdařilé inscenaci rockové opery Jesus Christ Superstar na repertoáru další kus, za kterým lze s jistotou skvělého divadelního zážitku vážit cestu třeba i z opačného konce republiky.