RECENZE: Karamazovci v Činoherním klubu budí rozpaky

Režisér Martin Čičvák a jeho tým ovšem ze Schormova textu jen volně vycházejí. Ponechali mu komorní sevřenost kolem postav otce a bratrů Karamazových i základní situaci, kdy mrtvý Karamazov ožívá, aby se sám ujal vyšetřování své vraždy a usvědčil syny ze společné viny i silné závislosti na jeho osobnosti.

Na druhé straně ale Dostojevského zbytečně aktualizují vsuvkami o teroristech, týraných dětech, jakož i pojetím Grušenky (Natália Puklušová) svíjející se v efektním erotickém tanci kolem tyče a řadou dalších, nepříliš šťastných detailů. Na prázdném jevišti jsou kromě tyče nejvýraznějším prvkem bezpočetné láhve s alkoholem, odpadový kontejner pod jevištěm a konstrukce vysokých bradel, po níž se plazí ochrnutá Líza ve výrazné pohybové i mluvní stylizaci Ivany Uhlířové. A u levého portálu pak suchý záchodek, kam se tu a tam uchyluje starý Karamazov, což v hledišti budí spíš rozpačitý smích než dokreslení jeho postavy.

Inscenace je dvojjazyčná, čeština se střídá se slovenštinou hostujících herců, především Juraje Kukury v roli otce Karamazova. Režie od počátku zdůrazňuje jeho erotickou poživačnost, tělesnost a náruživost, jemuž přívlastek „starý“ rozhodně nesedí.

V hereckém nasazení, stejně jako ve schopnosti sebeironie a prudkých střihů je Kukurův Karamazov nejvýraznější postavou inscenace, jeho synové vedle něho působí jako mdlé a nejisté stíny. Více než herci je tu ale na vině režijní koncepce, která postavy nechává neustále trčet na scéně, rozmělňuje diváckou pozornost mezi četné akce (i v hledišti) a postrádá silné, k tématu hledání boha i viny koncentrované dramatické situace, stejně jako konkrétně vytvořené vztahy postav, přitom toto vše Schormova dramatizace svou sevřeností nabízí. V Čičvákově inscenaci se ale víc diskutuje, případně křičí a leze po bradlech, než smysluplně a zacíleně jedná. Postavy se tu spíš setkávají, než střetávají.

Dostojevského Bratři Karamazovi tak, ač v slibném hereckém obsazení, budili na premiéře spíš rozpaky než nadšení. Režijní nerozhodností nejvíce utrpěly postavy Dimitrije, který v podání Martina Fingera postrádá otcovu náruživost a nezkrotnost, a Smerďakova Matěje Dadáka, jemuž schází ďábelský tón ponížené, mstivostí se svíjející duše - působí víc jako nezaujatý komentátor než ten, který ve skutečnosti tahá za nitky.

Přesvědčivěji vychází utrápený Aljoša Michala Čapky a odtažitý pozorovatel Ivan Honzy Hájka, ale ani jim nedává inscenace prostor k plnému rozehrání jejich vnitřních běsů. A když Aljoša přesvědčuje Lízu, že „je taky Karamazov“, málokdo chápe, co tím vlastně chce říci. Prokletí karamazovštiny se tu rozpouští v celkem nevýrazných diskusích a nevybudovaných situacích. A čím víc se křičí, halasí a pobíhá po scéně, tím méně jsou herci ve svých postavách přesvědčiví.

Měli-li být Bratři Karamazovi návratem ke kořenům Činoherního klubu, pak inscenace Martina Čičváka bohužel postrádá onu hereckou a režijní provázanost a přesvědčivost, kterou od počátku tato scéna diváky uchvacovala. Škoda.

Každé srovnání samozřejmě kulhá, ale loňské hostování činohry Slovenského národního divadla s Bratry Karamazovými v režii Romana Poláka na scéně Stavovského divadla, byť se inscenace nesla v jiném jevištním kódu, přineslo daleko intenzivnější zážitek a dotek s Dostojevského románem.