RECENZE: Justin Bieber podává pop jako porce v rychlém občerstvení

Přesně takoví mladí lidé vytvořili v sobotu večer v pražské O2 areně při prvním koncertu dvaadvacetiletého popového zpěváka v Praze atmosféru vpravdě obdivuhodnou. Zpívali, tančili, pištěli a každé slovo svého idola provázeli jekotem, který byl nepříjemný pro ušní bubínky, nicméně k tomuto druhu představení padnoucí.

Kanadský zpěvák jim zato nadělil dvouhodinovou show rozdělenou dvacetiminutovou pauzou na dvě části. Odkryl v ní moderní podobu popu, který za masivním syntetickým hudebním podkladem pozbyl krásy silných melodií (v tomto případě na pár výjimek) a spíše se tváří jako kulisová hudba do fast foodu, tedy bufetu s rychlým občerstvením, kde se nehraje na kvalitu, ale efekt rychlého nasycení. Bieberova muzika je ostatně přesně taková.

Na obrovském pódiu, které obloukem „vybíhalo“ do sálu mezi diváky, od začátku nastolil atmosféru onoho pojetí, kterou pak po většinu večera střežil jako doménu. Hudební plochy duněly ve vyprodané hale pořádně nahlas a Bieber se k vokálnímu playbacku připojoval podle nálady a podle toho, jestli měl zrovna mikrofon u úst, anebo ho zapomněl kdesi v ruce podél těla.

Zpíval ale také. Několik jeho skladeb má nástrojový doprovod a v nich předvedl své umění, stejně jako ve dvou, které zahrál sám s akustickou kytarou vpředu na pódiu. Jeho hlas sice nepatří k těm, které by uhranuly výlučností nebo výrazem, své pasáže ale zvládl dobře.

Po celou první část koncertu nicméně působil dojmem, jako by ho vystupování obtěžovalo. Toulal se po pódiu, občas se připojil s nějakým číslem ke svým tanečníkům, zbytek jeho kreací stál na tom, že třásl jednou nebo druhou rukou, a všechno to působilo dojmem, jako by byl v práci, kterou nemá vlastně moc rád.

Ve druhé polovině trochu ožil, možná ale jenom proto, že se blížil závěr. Poněkud odvážně si troufl na bubenické sólo, jež by po pár lekcích zvládl kde kdo, ale do finále dovedl koncert s entuziasmem a energií, jaké bylo přirozené očekávat od samého začátku.

Bieber využíval možností velkého pódia, a tak co chvíli na zdvižích vyjížděl ke stropu nebo klesal pod pódium, vždy za oddaného jekotu fanoušků. Došlo i na mnoho kouřových a ohňových efektů, stejně jako záběry z jeho počínání či na ilustrační projekce na obrovské ledkové stěně vzadu na pódiu.

Doprovázela ho kapela, která do předtočených hudebních ploch odvedla dobré penzum práce, a on také požádal fanoušky, aby mu položili několik otázek, na které odpověděl. Byl to jeden z mála momentů, kdy se choval jako milá hudební hvězda.

Reakce na jeho vystoupení byly nicméně frenetické a drtivá většina diváků ho přijala jako podařené. V rámci vývoje popu bylo vlastně vše v pořádku. Je jen otázka, jestli cesta směrem k nezáživným melodiím, tupému důrazu na rytmus, syntetickým hudebním spodkům a nepříliš zajímavému hlasu je ta správná.