RECENZE: John Newman má hlas, který se neztratí

John Newman na ní tasí všechny své zbraně. Předně hlas, který trochu připomíná Michaela Stipea z již neexistujících R.E.M., především však jde o výraz vpravdě originální, žhavý a natolik charismatický, že Newmana vůbec není potřeba při zpěvu vidět, aby zaujal.

Druhou zbraní je schopnost napsat si silné a moderní písničky, které se pohybují na trojcestí pop - soul - funk a nezastírají, že jsou ovlivněny takzvanou retro vlnou, tedy stylem v roce 2015 absolutně moderním.

Newman je navíc dobrý producent. Pozval si sice v tomto ohledu ke spolupráci slovutné Calvina Harrise (kterého má jako spolupracovníka ráda mimo jiné Madonna), Jacka Splashe (pracoval s Johnem Legendem nebo Cee-Lo Greenem) a Grega Kurstina (sekundoval Kelly Clarksonové či zpěvačce, jež si říká Sia), většinu produkce si ale obstaral sám a onu retro ozvěnu zvukově opatřil tak, že nahrávka tepe, žije a vtahuje.

Z jeho nových písniček je nicméně patrné, že zachoval úspěšnou formulku. Velmi nápadně totiž připomínají skladby z debutového alba Tribute, tedy písně úspěšné. Jsou taneční, znějí v nich smyčce, dechy, funky kytara, rytmus je pevný a určující, jako inspiraci v nich lze vystopovat třeba postupy charakteristické pro Giorgia Morodera nebo ozvěnu nahrávek z labelu Motown. Předtím to tak ale udělal také.

Na albu Revolve je tedy jedenáct solidně vyprodukovaných a aranžérsky chytrých skladeb, které kvalitativně nikterak nekolísají, naopak se výtečně doplňují. Nahrávka ale postrádá dynamiku a vývoj. Písničky na ní se nemění, jen se rozvíjejí. Bez ohledu na to, že je to dobrý materiál.