RECENZE: Jízlivost Xindla X před možnou pastí

Není ani překvapením, že vzniklo album v podstatě koncepční. Xindl X, vlastním jménem Ondřej Ládek, se na něm v textech věnuje charakterům některých skupin lidí v české společnosti. Je v tom trefný, i když to někdy vyhlíží jako útok na všechny, tedy i ty, kteří se danému typu Čecháčka vymykají. Tak to ale brát nelze, bylo by to příliš laciné.

Na předešlém albu Láska učinil poměrně rázný krok k písničkovější poloze své tvorby. Vznikly velmi příjemné a melodicky přesvědčivé skladby, které mu už jen svou podstatou nabídly další uměleckou polohu. Na novince se jí ale víceméně vzdal, byť se zpívaným pasážím nevyhýbá programově.

Jistě lze onen návrat k obrazu skladeb na první a druhé desce pochopit. Xindl X totiž není nijak zvlášť osobitý zpěvák, a tak se na české scéně jeho výraz melodika ztrácel v záplavě jiných. Jako rapující písničkář je naopak pevný v kramflecích a takto si získal v minulých letech pozornost. Vrací se tedy k jistotě, ke své původní podobě.

Na novém albu přesto cosi navíc nabídl. Na jedno CD nahrál skladby v úpravě pro kapelu, na druhém se představuje jako folkař za doprovodu akustické kytary. Obě formy mají své kouzlo. Folkové verze zvýrazňují položku pro něho velmi podstatnou, sice texty, kapelní mají zase větší drajv a nabízejí i instrumentální finesy, které je zdobí.

Jako textař se Xindl X už dávno vyprofiloval. Patří k nejlepším novým na české scéně posledních let. Má svůj styl, je vulgární, vtipný, cynický i přemýšlivý. Má nadto bohatou slovní zásobu a těmto svým přednostem se nezpronevěřil.

Jako umělec se však nijak zásadně nevyvíjí. Zná své silné zbraně a užívá jich, navíc není pochyb o tom, že jeho jízlivé texty jsou třeba. Dostává se ale do pasti určité monotónnosti, se kterou se nedá vydržet věčně.