RECENZE: Ještě máme čas. Generační konflikt lásku nevylučuje

Mortensen se pro svůj autorský počin, k němuž napsal i scénář a hraje jednu ze dvou hlavních rolí, do určité míry inspiroval vlastním dětstvím a dospíváním.

V popředí hodně konverzačního dramatu stojí jeho filmový otec Willis v brilantním podání osmdesátiletého Lance Henriksena. Ten dostal „na stará kolena“ po množství převážně vedlejších rolí a postav druhořadých padouchů velkou hereckou příležitost a využil ji tak, že dokonce mnohem slavnějšího Mortensena přehrává a filmu vládne. To byl ale patrně Mortensenův úctyhodný režijní záměr.

S oběma se seznamujeme v letadle, kde se starý pán chová tak nepřijatelně, že okamžitě pochopíme, oč tu jde. Otcova ještě vcelku mírná, ale už zjevná demence a zároveň agresivita jsou v příkrém rozporu s laskavým a trpělivým počínáním Johnovým. Ten stěhuje starého muže z osamělé farmy v divoké přírodě, kde strávil celý život, k sobě do slunné Kalifornie.

Postupně se pak jednak z konverzací a potyček obou mužů a také z mnoha reminiscencí odhaluje minulost i současnost celé rodiny. A spolu s tím vyplývají díky přirozeně emotivním a působivým scénám na povrch i v obecném smyslu odlišné přístupy k životu.

Starý pán sice asi nebyl vždy úplně despotický, ale rozhodně to byl celý život drsný, tvrdý chlap, který i na sklonku života musí mít ve všem pravdu. Největší radost mu dělá, když někoho urazí, sebemenší odpor nesnáší. Celým chováním reprezentuje mizející svět včetně toho, že každá odlišnost je pro něj nepřijatelná. Jeho homofobie a rasismus pak vynikají zejména (ale nejen) proto, že John žije v homosexuálním manželství s Číňanem a společně vychovávají malou dívenku.

Pro chlapa Willisových zásad je to něco naprosto nepochopitelného. Zároveň však nelze zejména díky jeho rodícímu se vztahu s malou vnučkou přehlédnout, že ty zásady jsou pevné a formované jeho životem, který zkrátka probíhal v minulosti. A bez ohledu na to, že s nimi nelze souhlasit, člověk nedokáže především díky synovým vzpomínkám otce jednoznačně odsoudit.

V těch vzpomínkách vidíme, k čemu a jak Willis Johna vedl i jak ten se mu postupně vzdaloval, stejně jako se vzdalovala doba Willisova mládí a pravidel. Nakonec od něj syn společně s matkou odešel do úplně jiného prostředí, v němž dospěl ve zcela jiný typ muže.

Přesto ještě mají čas k sobě najít cestu, v jejich rozhovorech cítíme zárodek základní lásky mezi rodičem a dítětem, a byť jsou ty rozhovory konfliktní, jsou nutné, jako je nutná každá mezilidská komunikace.

Film, který je postavený na konverzaci, samozřejmě vyžaduje bezchybné herecké výkony a v tom měl Mortensen šťastnou ruku. Jemu a Henriksenovi výborně sekundují v menších rolích Laura Linneyová jako Willisova dcera a Johnova sestra i Terry Chen jako Johnův čínský partner. Velmi dobře je vybraný charismatický švédský herec Sverrir Gudnason, který hraje mladého Willise, i Grady McKenzie v roli malého Johna.

Film Ještě máme čas není díky množství rozhovorů v bezmála dvouhodinové stopáži úplně snadný ke sledování. Stojí ale za to, nechat se do těch konverzací vtáhnout, protože jejich prostřednictvím a díky silným emocím vypovídá hodně jak o rodinných vztazích, tak o moderním a zastaralém světě s jeho přednostmi i nedostatky.

Hodnocení 70 %