RECENZE: James Blunt zase zpívá balady

Tento britský písničkář se o to pokoušel. Prostřednictvím dalších dvou alb pro sebe hledal pevné místo na scéně, s minulým Some Kind Of Trouble (2010) dokonce na své poměry tak trochu experimentoval, nicméně nakonec se opětovně objevil na úplném začátku své hudební cesty.

Na novém albu Moon Landing dělá to, co umí nejlépe. Jeho naříkavý zpěv vleče sérii melancholických balad, jejichž doménou jsou čitelná melodie, akustický zvuk nástrojů a v textech doteky lásky. Blunt je očekávaný jako romantik. Tak se kdysi přihlásil, tak ho má drtivá většina posluchačů nejraději a tak se znovu tváří.

Hned úvodní skladba Face The Sun by jistě byla ozdobou debutového alba Back To Bedlam, jehož se jenom v Evropě prodalo na pět miliónů kusů. Je to jeden z nejpůsobivějších momentů nové desky – pro svou výpovědní čistotu, zvukovou průzračnost i písničkářovu tradičnost.

Je jisté, že kdyby byla celá nahrávka postavena na podobných písničkách, byla by nudná a monotónní. Paradoxně by to ale v případě tohoto zpěváka bylo to nejlepší, co by se mohlo stát. Podobně laděná singlová Bonfire Heart například rovněž patří k těm nejlepším, které po hitech z debutového alba napsal.

Blunt se však rozhodl stereotypu odolávat. Částečně to řešil snížením hrací doby alba na slabých čtyřicet minut, dvě písničky rozhýbal do skočnějšího rytmu (Heart To Heart, Bones) a hlavně se soustředil na to, aby zvuk skladeb nestál jen na pianu a kytaře, a přidal především vokály, také smyčce.

Přesto je na albu několik písniček, které jsou víceméně banální. Jelikož se odehrávají v neměnné melancholické náladě a jejich banalita nespočívá v pokusu najít alternativní rukopis, je novinka další trochu promarněnou šancí, jak navázat na veleúspěšný start.

Není také dobré, když Bluntův hlas zní mile jen ve chvílích, kdy venku prší a úřadují blesky. V příjemnějším počasí totiž na náladě mnoho nepřidá, naopak.