RECENZE: J. A. R. v generačním proudu hudby i slov

Ano, na první poslech jsou to typičtí J. A. R. V jejich rukopisu je funky základ, časté a náležitě dychtivé rapové vstupy, muzika až učebnicově šlape, s noblesou ji šlechtí dechové nástroje, střídají se v ní tři osobité hlasy, po nich plují mile bezohledné texty a písně mají přesně takovou délku, aby byly zábavné a nezačaly byť jen trochu zavánět stereotypem.

Jenže při dalších posleších nového alba nelze přehlédnout hudební okamžiky, které by našinec od téhle skupiny už tak docela nečekal. Ty nejzásadnější jsou zasazené v závěru.

Jsou to tři hudební a slovní hříčky, bonusy, které přimějí k pousmání. Takové Drogy navíc mimoděk připomenou předrevoluční motiv ústřední melodie Festivalu politické písně v Sokolově, v níž se zpívalo: „Jen řekni Sokolov a ozve se ti píseň…“ V Drogách hostující Sušický dětský sbor pěje: „Jen řekni drogy a ozve se ti píseň…“

Budeme-li ale tyto tři kousky brát striktně jen jako bonusy, pak regulérní odklon od tradičního a očekávaného soundu J. A. R. je především ve skladbě Poslední rváč, která má přímočarý rockový drajv. Hned před ní je vlastně klasická balada Šedesát a přehlédnout nelze ani boogie Už jsem v důchodu, v němž to skupině J. A. R. vysloveně sluší.

Autoři hudby, v jejichž čele stojí neochvějně Roman Holý, si vůbec zaslouží poklonu. Nejenom funk, ale i další styly jsou co do nápadů přebrané na spoustu let dopředu. Těžko se proto dnes v hudbě přijde s revolučním nápadem, neméně těžko s takovým, o němž by se alespoň dalo říct, že je dobrý. Jakkoli však hudba této kapely při základním fanouškovském poslechu připomíná to, co už v minulosti její součástí bylo, má dost prostředků k tomu, dobrat se přinejmenším zajímavostí.

Těmi prostředky jsou letitá stylová nesešněrovanost, různěji znějící hlasy ve zpěvovém a rapovém rejstříku, bohaté nástrojové obsazení a v neposlední řadě nadhled, zkušenost a pořádná chuť překvapovat a strhávat na sebe pozornost.

K zásadním zbraním na novince opět patří texty. Vzpomenutý Poslední rváč zřejmě s odklonem od tradičního soundu dostal jistou vážnost, jinak jsou ale textaři básniví i teatrálně vulgární. Ta básnivost těší, v případě J.A.R. i proto, že na sebe v interpretaci všech tří nositelů slov poutá pozornost a i tím pomáhá rozbíjet případný pocit, že tahle kapela to mydlí stále dokola.

Pozornost si nicméně uzme i solidní porce vulgarismů. Je samozřejmě nekorektní, ale obvykle vtipná a zajímavá kvůli tomu, v jakém kontextu zaznívá. Nadto nese ještě jeden podstatný fakt. Patří přesně k lidem ve věku členů kapely a s tímto vědomím je třeba brát album klidně jako generační výpověď v konkrétní době.

„Jezus Kristus neexistus?“ je nadmíru vydařené dílo kapely, od které se už desky lepší než ty předešlé příliš nečekají, ale která má pořád dost divokých a přitažlivých nápadů.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Jezus Kristus Neexistus? - J.A.R., Eskalace dobra - J.A.R., Homo Fonkianz - J.A.R.