RECENZE: Italská rocková skupina Måneskin vydala své třetí album. Hraje si s hudbou i texty

Jejich třetí album Rush! je ukázkou toho, jak zábavný může rock být. Zároveň je součástí příběhu návratu tohoto žánru na výsluní, neboť i na tom tato čtveřice s chutí a poctivě pracuje.

Måneskin vracejí rocku „špínu“, energii i nadhled. Mají při tom osobitý humor, jsou výstřední, vzhledově zapamatovatelní, trochu démoničtí, tvar ňader baskytaristky Victorie De Angelisové zná každý jejich fanoušek, protože je jen tak lehounce zakrytá ráda vystavuje na odiv, libují si v kontroverzích i malých skandálech, takových, které jsou předvojem velkých.

Ten poslední vyvolali ještě před vydáním alba jeho obalem. Je na něm mladá dívenka ve školní uniformě, která skáče přes ležící členy kapely. Mnoha lidem se ta fotka zdá obscénní a oplzlá, spousta k ní má výhrady.

Takový je ale rokenrol. Måneskin ho naplňují jak životním stylem, tak ve své hudbě. A Rush! je jejich nejlepší deska. Je pestrá, živá, provokativní, syrová, náležitě melodická. Písničky na ní jsou nazpívané zčásti anglicky a zčásti italsky. Kapela se tak rozhodla proto, že italštinu vnímá jako součást svého hudebního vyjádření, a tak na ni nehodlá zanevřít.

V rámci rocku mají nové písně široký záběr. Jsou hardrockové, glamrockové, punkrockové, baladické, psychedelické, dancepunkové i poprockové, přičemž tohle rozpětí drží přirozeně pohromadě. Zvuk kapely se takříkajíc usadil, snoubí se v něm tradicionalistické pojetí s moderním, jako by se sedmdesátá léta objímala se současností. Všeho je přitom tak akorát, nic nepřevažuje.

Součástí desky je i ze studiové podoby písní zřetelně prýštící nadšení přecházející až v dychtivost. Je to tak strhující, že to snadno překryje fakt, že se kapela tu a tam opakuje, a to jak v porovnání se staršími nahrávkami, tak na desce samotné. Je těžké si třeba nemyslet, že písnička La Fine z novinky není jakýmsi pokračováním Zitti e buoni, se kterou muzikanti uspěli na Eurovizi. A hříčka Bla Bla Bla z úvodu nového alba je roztomilá jen do chvíle, kdy se na konci desky objeví Mammamia, která stojí v podstatě na stejném fórku ve zpěvu.

Atmosféru desky jasně odkrývá hned úvodní skladba Own My Mind. Převažuje v ní zvuk kytar, zvuk bicích je mohutný a Damiano David si ve zpěvu hraje s výrazem a vytváří tak různé energie. Pohrávání si je koneckonců typické pro celou tvorbu kapely.

V již vzpomenuté Bla Bla Bla David zpívá: „Zlomila jsi mi srdce, tak jsem ti naboural auto… Říkáš, že je ti to líto, vsadím se, že teď už jo.“ V těch slovech je dokonalá charakteristika kapely. Hraje si s hudbou, hraje si se slovem, hraje si s posluchači.

V Don’t Wanna Sleep a Read Your Diary se zábava odehrává spíše v hudební složce, v písni Gossip hostuje kytarový mág Tom Morello z Rage Against The Machine a kapela se tak stavbou písně i jménem hosta dotýká vrstev rocku devadesátých let, tolik svobodného a nosného zároveň. V textu ironicky konstatuje: „Vítej ve světě lží, v němž má všechno svou cenu, určitě to bude tvé oblíbené místo…“

V textu italsky zpívané Mark Chapman se zabývá lidmi, kteří se dokážou na jiné nalepit a ohrožovat je. Závěrečná balada The Loneliest se zabývá koncem života a tím, jak složité bude zanechat na světě někoho velmi blízkého. Jiná balada If Not For You je zase emotivním vyznáním lásky. Obě tyto volné písně patří na desce k nejlepším i s vědomím, že v sobě mají mnohá klišé, která jsou rocku vlastní.

Všech šestnáct skladeb se ve výsledku pojí v hravý, energický a promyšlený celek. Måneskin v nich představili svou autorskou aktivitu v době po vítězství v Eurovizi a dali svým fanouškům možná víc, než čekali. Rush! je velmi vydařená rocková deska, na níž představují všechny své silné vlastnosti.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Rush! - Måneskin, Teatro D'Ira: Vol. I - Måneskin, Mammamia - Måneskin, Il Ballo Della Vita - Maneskin