RECENZE: Iron Maiden časem zrají

Probíhající turné Legacy of The Beast je pojmenováno podle mobilní hry, kterou kapela představila loni. Jelikož na ni byla od fanoušků dobrá odezva, rozhodla se jí nechat inspirovat pro výpravnou koncertní show. Scéna na pódiu se během bezmála dvouhodinového vystoupení několikrát proměnila, její zadní část nabízela různé motivy s maskotem Eddiem, zpravidla související s obsahem písní nebo jejich atmosférou. Na konci večera pak obrovský maskot dorazil osobně.

Zpěvák Bruce Dickinson se během koncertu převlékal do různých kostýmů, v jednu chvíli máchal obrovským mečem a absolvoval souboj s jednou z maskotových podob mnohem vyšší, než byl on sám, v další si hrál s plamenometem a došlo i na mnohé jiné převleky a rekvizity. Dickinson si vizuální pestrost zjevně užíval, s diváky v dobré náladě komunikoval a při písních se hereckými etudami, které předváděl, vyloženě bavil.

Koncert nastartovala reprodukovaná píseň Doctor Doctor a projev britského premiéra Winstona Churchilla z počátku druhé světové války. Úvodní Aces High pak Dickinson odzpíval v letecké kukle, zatímco se nad kapelou vznášel zavěšený stíhací letoun spitfire. „Jedná se o skutečný letoun z roku 1943,“ vysvětlil milovník letadel a pilot Dickinson.

Dodal, že na takových bojovali proti nacistům v Británii i čeští piloti. Byl to velice dojemný úvod, ostatně Dickinson se během koncertu chopil i obrovské české vlajky, kterou měla kapela na pódiu připravenou.

Nad vší tou podívanou se majestátně vznášel jeho zpěv. Od první skladby byl ve skvělé výrazové formě, jeho charakteristický hlas nevykazoval známky únavy z probíhajícího turné nebo opotřebení, pevný byl jak ve středních polohách, tak v těch vysokých.

Baskytarista Steve Harris hrál na svůj nástroj jako kouzelník, tedy jako obvykle, a v podstatě byl dalším sólistou v kapele, stejně jako mistrem riffů. Kytarový trojzápřah Dave Murray, Adrian Smith a Janick Gers se poctivě dělil o sólové i doprovodné party, a byť má každý z nich trochu jiný styl, v soundu kapely tvoří pevně semknutou strukturu. Bubeník Nicko McBrain pak působí dojmem, jako by při své hře radostně pomrkával, protože se pro takovou činnost prostě narodil a je neskonale šťastný.

Londýnská kapela je na scéně od roku 1975. Pokládala tehdy základy nové vlny britského heavy metalu, které postupem času rozvíjela a zdokonalovala. Během své existence ovlivnila tisíce jiných muzikantů skupin, mimo jiné třeba slavnou americkou Metalliku. Na kontě má šestnáct řadových alb a mohlo by se zdát, že už si může klidně jen tak přežívat, protože má práci pro historii hudby hotovou.

Pražský koncert ale ukázal, že nepřežívá, nýbrž naplno žije. Zkušenosti jí daly nadhled a interpretační jistotu, silný repertoár možnost poskládat program koncertu tak, že baví od začátku do konce, a fakt, že šestice muzikantů ve svých oborech zraje jako víno, pak dar odehrát vystoupení tak, že z něho divákům zůstane výhradně dobrý pocit.

Středeční koncert Iron Maiden byl možná nejlepší ze všech, které u nás kapela absolvovala. Ve prospěch toho tvrzení hraje i fakt, že od první chvíle disponoval znamenitým zvukem a na pódiu docházelo i na světelné a pyrotechnické efekty. A byla to show skupiny, která pořád dozrává.

V roli předkapel se představili britští The Raven Age a američtí Killswitch Engage. Jejich výkon ale zůstal hluboko ve stínu mnohem slavnějších kolegů.

Hodnocení: 95 %

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: