RECENZE: Indiana Jones a nástroj osudu: Méně vtipu, více akčních a digitálních scén

Film Indiana Jones a nástroj osudu je zároveň první, který nerežíroval Steven Spielberg. Sám se rozhodl předat režisérskou pozici mladšímu kolegovi Jamesi Mangoldovi a zůstal producentem, přičemž dosavadní producent George Lucas poprvé nemá s filmem nic společného. A budiž řečeno, že Mangold ani jednomu z nich ostudu neudělal.

Děj se odvíjí ve dvou časových rovinách. V té první se s titulním hrdinou setkáváme ještě za 2. světové války, kdy má opět co dělat s nacisty. Speciální technologie přitom omladila Forda až neuvěřitelně. Filmaři totiž využili umělou inteligenci k manipulaci s nepoužitými záběry z předchozích filmů, takže dnes osmdesátiletý herec vypadá přesně tak, jak si ho pamatujeme z mládí.

Po tomto prologu se přesuneme do roku 1969. Velmi starý opuštěný Indiana Jones sedí ve svém newyorském bytě, po chvíli se zvedá, a jen v trenýrkách se záměrně zdůrazněným stařeckým tělem (na festivalu v Cannes vypadal Ford podstatně lépe a svěžeji než na plátně) jde vynadat mladé partě v sousedním bytě, která hlučně slaví první přistání člověka na Měsíci.

Nad něčím takovým starý archeolog jen otráveně mávne rukou a s mizernou náladou se odebere na univerzitu přednášet silně znuděným studentům. A pak už na něj čeká jen večírek, uspořádaný k jeho odchodu do důchodu.

Ale naštěstí se objeví mladá žena (Phoebe Waller-Bridgeová), kterou znal Indy jako holčičku, a řekne mu něco, co v čerstvém důchodci vzbudí zájem. Týká se to jistého Archimedova vynálezu, po kterém prahne i stará nacistická parta v čele s hlavním záporákem ve výborném podání Madse Mikkelsena.

Ona dívka je tu logicky proto, aby vnesla do filmu, kde spolu soupeří dva staří chlapi, mládí, pořádný odpich i trošku flirtování, a také aby část pozornosti stáhla na sebe.

Zápletka se tedy opět točí kolem hledání důležitého předmětu, dojde i na cestování časem a v sérii až nevídané množství akčních scén. Těch je tu opravdu hodně, někdy jdou bohužel i na úkor kouzla, šarmu a humoru, který k sérii neodmyslitelně patřil.

Nicméně honičky, pro které je použito všechno, co se pohybuje, od vlaku, auta, letadla až po koně, jsou nápadité a velmi dobře natočené a právě Fordova jízda na koni tunelem metra patrně vejde do dějin jako jedna z nejvtipnějších scén filmu.

Neméně zábavné jsou i souboje, podle očekávání je dost prostoru věnováno i odkazům na předchozí filmy, nostalgie a dojetí rozhodně nechybí, loučení se line z plátna stejně výrazně jako skvělá hudba Johna Williamse.

Nicméně loučení je to důstojné, Mangold natočil film moderně, aniž by se ztratil dobře zavedený styl, jen už to dávno ztratilo kouzlo překvapení, které přinášely zejména první tři filmy. Tentokrát už může překvapit snad jen to, že Antonio Banderas má tak malou roli, že může být až s podivem, že ji přijal.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina