RECENZE: Imagine Dragons do finále nespěchali

Pod velkým pódiem a na čtyřech tribunách bylo v neděli pětapadesát tisíc diváků. O skvělé entrée se postaraly jak slovenská zpěvačka Karin Ann, jejíž generační písně mají výrazný melodický drajv, tak kanadská skupina Mother Mother, jejíž indierockové skladby nesou košaté aranže a k netuctovým melodiím přidávají naléhavost s hravostí.

Imagine Dragons odstartovali své vystoupení zlehka. Ne že by písnička My Life nebyla dost úderná, její start je nicméně spíše romantický a teprve po chvíli se v moci kapely rozehřeje. Protože je to první kousek z dosud posledního kapelního alba Mercury – Vol. 1, byl současně upozorněním, že probíhající turné propaguje právě tuto desku.

Kolekci, na níž kapela přidala do své hudby více serióznosti a kterou měl jako produkční supervizor na starost mnoha žánrovými mastmi mazaný Rick Rubin (dělal mimo jiné s Johnnym Cashem, Red Hot Chili Peppers, Beastie Boys či System Of A Down), reprezentovaly i písně Follow You, Lonely, One Day či It’s OK. Zbytek programu tvořily ty, které udělaly ze čtyřčlenné formace globální poprockovou hvězdu, plus coververze písničky Three Little Birds od Boba Marleyho, která byla součástí akustického bloku uprostřed programu.

Svůj pop rock nedělají Imagine Dragons prvoplánově. Při zachování výrazných melodických linek, v některých refrénech dosahujících stadionových parametrů, servírují sofistikované instrumentální celky, v nichž kromě základních živých nástrojů hraje znatelnou roli elektronika. V jejich vůbec první slavné písni It’s A Time z roku 2012 hrál kytarista Wayne Sermon na mandolínu, základní čtyřčlennou sestavu na pódiu podporoval klávesista a vokalista Elliot Schwartzman.

Zpěvák Dan Reynolds odzpíval naživo své party s přehledem. Nepatří k těm, kteří by dávali okatě najevo, co všechno s hlasivkami dovedou. V písních spíše spoluvytváří civilní charakter Imagine Dragons, což je mimochodem jejich klíčová vlastnost. Muzikanti nejsou okázalé hvězdy ani celebrity, byť dosáhli celosvětového úspěchu. Nemají na kontě žádné skandály, jejich vystupování na pódiu i mimo ně je vpravdě skupinové, skromné a Reynolds je nejvíce vidět jenom proto, že je zpěvák a pozornost se na něho upírá z podstaty věci.

Nedělní koncert si ale pořádně užil, což dával najevo i v promluvách mezi písněmi. Radost z bytí na pódiu projevoval vzpomínáním na začátky kapely, na Las Vegas a třeba i tím, že pokřikoval na fanoušky v předních řadách. Jakmile ti začali komunikovat, pokračoval v tom. Tahle zábava se žel míjela účinkem u těch, kteří od ní byli daleko, což se týkalo drtivé většiny diváků.

Koncert byl utkán ze singlů, dobrých písní i těch slušných. Brzdily ho až moc velké proluky mezi nimi, stejně tak Reynoldsovo povídání a vyznávání se z něčeho. Do finále kapela nespěchala, dobrala se ho, obrazně řečeno, pomalým krokem. Koncertu však mohutný finiš kvůli atmosféře chyběl. I lidí, kteří odcházeli příliš brzy, bylo poměrně dost.

Imagine Dragons potěšili, rozezpívali, leč nestrhli. Přičteme-li, že vizuálně to na velkém pódiu se třemi obrazovkami také nebylo tak bohaté, dostaneme se zase k tomu civilnímu pojetí, které ve svém uměleckém životě mládenci z Las Vegas vyznávají. Je to jejich cesta.

Hodnocení: 80 %